Kronika - Krušné hory (vedoucí) 26.-28.10.2012

Zápis jedenáctý...

FOTO

Krušné hory 26. - 28. 10. 2012

Milý čtenáři dostává se ti do rukou zápis z naší instruktorské akce. Věř, že vše, co je zde napsané, se skutečně stalo a odehrálo, i když se Ti možná nebude chtít věřit. Přesto opravdu se tak událo.

Padl někdy z kraje podzimu návrh zvednout kotvy z našeho rodného města a zkusit se podívat po krásách krajin i jiných než těch v jižních Čechách. Nakonec padla volba na Krušné hory, oblast pro mnohé velmi málo probádanou. Podařilo se najít vhodné ubytování v obci Kovářská cca 10 km od Klínovce, dvě auta a do nich deset lidí. Hned na začátku se asi sluší poděkovat řidičům za vynikající výkon. Ono jet okolo čtyř hodin tam a pak zase zpátky jest úctyhodný počin.

Pátek

Sraz byl naplánován na osmou u starého Penny. Vskutku až na Adama, s čímž se muselo počítat, všichni dorazili včas se vší bagáží. Adam pak přišel dvacet minut po ostatních avšak s přezůvkami, takže něco kladného se i tak dalo najít. První cíl naší pouti bylo město pramenů Karlovy Vary. Vyrazili jsme tedy dvěma „felinami“. Cesta uběhla rychle a za dvě hodiny nás již vítalo parkoviště u supermarketu Lidl a zde malý mužíček vybírající parkovné. Nezbylo než mu svěřit nějaké naše kovové mince a pak již hurá směr kolonáda. Bylo tak okolo deseti stupňů a lehce pršelo. Před vstupem na kolonádu jsme si všichni dali teplou oplatku, no nebyla popravdě nic moc. Ve skutečnosti byla bez chuti a bez zápachu a drobky, jež nám padaly z úst, odmítali zobat i místní holubi.

Naše kroky mířily již neodvratně ke kolonádě a pramenům. Postupně naše žaludky dostaly od každého z pramenů řádnou zdravotní dávku. Musím poznamenat, že některé chutnaly lépe, jiné hůře, ale vyzkoušeli jsme všechny, co se nám připletly do cesty. Celý pochod po Karlových Varech byl pak zakončen v místním rychlém občerstvení neznámého jména. Co dodat k tomuto krajskému městu, snad jen to, že kolonáda a prostředí je moc pěkné, ale překvapuje mě, že i přesto, že Vary patří mezi turistická centra, jim není trapné nechat četné nápisy na budovách, restaurací a jiném, pouze v ruském znění, jakoby jim čeština nebyla dost dobrá. Inu asi to tak má být.

Další naší zastávkou byl bývalý důl v Jáchymově. Zde nás čekala prohlídka štoly, a to přímo v helmách. Jednalo se o důl, kde sloužili političtí vězni. Naštěstí pro ně se zde nenašel uran a tak sice měli práci jistě náročnou a těžkou, ale nehrozila jim nemoc z ozáření. Bohužel těžba přímo v tomto dolu nebyla dlouhá a brzy byla veškerá místní síla odeslána do jiných pracovních táborů.

Již při vstupu do štoly začalo jemně sněžit. Napřed se nám to i líbilo, když jsme opouštěli štolu a zamířili do místního muzea, již na střechách aut zůstávalo slabá souvislá vrstva bílé nadílky. V muzeu jsme se dozvěděli mnoho o nerostech, mincích, mincovnictví, ale také o pracovních táborech a dědictví bývalého režimu.

Z oblohy dále lítaly vločky a naše dvě auta se rozjela ještě výše do Kovářské. Kolem začalo přibývat bílé hmoty, spatřeny byly první závěje na okraji silnice. V Kovářské pak již silnici pokrývala vrstvička sněhu a ledu. Dorazili jsme do penzionu, stále padalo. Vyndali jsme věci z auta, stále padalo. Ubytovali se, stále padalo. Zatopili jsme ve společenské místnosti, stále padalo. Šli jsme spát, stále padalo.

Sobota

Ráno stále padal sníh, foukal vítr a při pohledu z okna si člověk připadal jak na zájezdě v Alpách. Všude kolem do dálky se táhly bílé duny. My vyrazili, směr pěší túra. Nechali jsme trasu nezměněnou, jen místo turistických cest, vybraly naše bystré hlavy silnice. On v tom nakonec nebyl rozdíl, neb bílý povlak učinil ze silnic spíše bobovou dráhu. Naše cesta vedla neomylně do Nových Halží, zde po krátké přestávce v autobusové zastávce došlo na sestup na zříceninu Perštejn. V místní vesnice pak došlo i k poobědvání v restauraci Formule 1. Místní česneková polévka nás rozehřála a naplnila naše zkřehlé kostry aspoň trochou tepla. Venku mimochodem stále sněžilo.  Z Perštejna nás pak čekal výstup přes Údolíčko na Měděnec. Jednalo se o vcelku náročnou trasu. Převýšení se zde vyšplhalo do závratných výšek a také naše nožky musely opustit silnici a vydat se nevyšlapanou turistickou stezkou. Sněhu přibylo, někde dosahoval i půl metru. Nás poněkud tlačil čas neb autobus jel v určitý čas. Síly začaly docházet, ale nakonec se výstup zdařil. Autobus překvapivě jel, a tak jsme se zdárně vrátili na ubytovnu. Udělali jsme si několik čajů, dali sušit věci a vydali se spát.

Neděle

Ráno v devět nejodvážnější z nás šli do místního muzea. Jednalo se o muzeum největší letecké bitvy druhé světové války u nás. Musí se uznat, že se jednalo o moc pěkné muzeum, s mnoho předměty a exponáty. Navíc pan průvodce byl moc hodný a povídavý, a tak kromě popisků obohatilo naše vědomosti i jeho průvodcovské slovo. Opravdu jsme si návštěvu muzea užili, bohužel jsme se zdrželi poněkud déle, takže se začal bortit náš časový plán. Po návratu z muzea bylo na čase balit a uklízet. Vše proběhlo v cuku letu, stejně tak předání. Tady se sluší vyslovit uznání nad ubytováním a i milými a vstřícnými majiteli. Pokud někdy vyrazíme do Krušných Hor, ubytovací prostory jsou pro nás myslím jasné.

Z Kovářské se vydala naše kolona dvou aut směr Loket. Krásný hrad v útulném údolí u řeky Ohře byl naší poslední zastávkou. Hrad patří k velmi zachovalým památkám a nabízí četné expozice a sbírky. My zvolili prohlídku s průvodcem. Ta nás čekala okolo druhé hodiny, než k ní došlo, ohřáli jsme naše těla v místním restauračním podniku Atmosféra. Zde někteří z nás zvolili zelnici a jiní zase naopak kokosovou polévku. Nevím, jaká byla lepší, ale obě splnily svůj účel. Zahřály a uklidnily ozývající se žaludky. Pak nás již čekala prohlídka, protáhla se asi do čtyř hodin odpoledne a tak byl čas vyrazit domů. Necelé tři hodiny uběhly rychle a vítaly nás svítící Strakonice. Jedna z prvních čistě instruktorských akcí proběhla dle mě v pohodě a bude na ní třeba možno v budoucnu navázat další. Jen bych si pro příště přál o trochu méně sněhové nadílky. Ne že bych si jí nepřál, ale přece jen na konci října je přece jen brzy na koulování, stavění sněhuláka, či sáňkování.

Sepsal chodec v hlubokém sněhu a závějích Hromada lidí