Pohádka

Takhle nějak to bylo:
jedlo se, zpívalo, pilo,
princezna zářila štěstím
v hotelu nad náměstím,
drak hlídal u dveří sálu,
na krku pletenou šálu.
Dědové Vševědi okolo Popelky
žvatlavě slibují šaty a kabelky,
každý si odnáší kousíček úsměvu,
dešťový mraky se chystaly ke zpěvu,
hosté se sjíždějí k veliké veselce,
paprsky luceren metají kozelce
a stíny ořechů orvaných dohola
pletou se letícím kočárům pod kola,
Šmudla si přivezl v odřeným wartburgu
kámošku z dětství, prej nějakou Sněhurku,
vrátný se zohýbá pro tučné spropitné
a kdo mu proklouzne, tak toho nechytne,
kouzelník za dvacku vykouzlí pět bonů
a vítr na věži opřel se do zvonů:
Na zdraví nevěsty, na zdraví ženicha!
Dvě sousta do kapsy a jednou do břicha,
náhle se za oknem objevil skřítek,
rozhrnul oponu z máminejch kytek,
pěkně se usmál a pěkně se podíval
a pak mi potichu do ucha zazpíval:

Dej mi ruku svou, studenou od okenních skel,
všichni tě mezi sebe zvou
a já jsem tu proto, abys šel.

Na plný obrátky letíme světem,
všechny ty pohádky patřily dětem,
dneska už se neplatí buchtama za skutky,
sudičky sesmolí kádrové posudky,
obložen prošlými dlužními úpisy,
koukám se z okna a vzpomínám na kdysi,
jak se mi za oknem objevil skřítek,
rozhrnul oponu z máminejch kytek,
pěkně se usmál a pěkně se podíval
a pak mi potichu do ucha zazpíval:

Dej mi ruku svou, studenou od okenních skel,
všichni tě mezi sebe zvou
a já jsem tu proto, abys šel.

Dej mi ruku svou, studenou od okenních skel,
všichni tě mezi sebe zvou
a já jsem tu proto, abys šel....