Jump park 27.1.2018

Jump park 27. 1. 2018

Štěstí přeje odvážným, říká jedno staré vodácké přísloví. Odvážní si troufnou i na věci těžké, praví jedna vodácká pranostika. No a Praha to je zlatá loď, což vodáky přitahuje jako magnet, protože je to nejbližší možnost jak vidět plující parník :-). Díky těmto a ještě plus mínus třem věcem se náš oddíl vydal lednovou sobotu do sto věžaté Prahy. Nikoliv však za loděmi vedla naše cesta, ale za skákáním. Po kolektivním zamyšlení jsme se totiž rozhodli vyrazit do tzv. Jump parku. Celou akci dostaly na hrb Pájka s BB, my ostatní jen tak mlčky přikládali ruce k dílu, aby se vše zdařilo.

Je 7:40 na místo srazu doráží postupně mátožné postavy. Možná by ještě raději ležely v posteli, ale to nejde. Bus odjíždí v osm. Začíná nás být docela dost, vždyť jede osmnáct dětí a k tomu i asi osm vedoucích. Přecházíme na nástupiště, dobíhá nás Pájka, BB jde do autobusu. BB vede krátkou diskuzi s řidičem. Ten mávne rukou a už se můžeme trousit. BB jako zkušená letuška ukazuje kam, kdo si má zasednout. Autobus se rozjíždí. Výlet začíná.

Je 9:35. Vystupujeme. Co to je za město? Všude auta a lidi. Lidí teda opravdu fúra. Všichni někam běží. My děláme dvojstupy. Rozdělujeme si děti. Dostávám silnou trojku :-). BB a Pájka běží koupit lístky na MHD. Bereme celodenní. Všude jsou lidi. My blokujeme takticky místo u mapy, aby nikdo jiný než my nevěděl kudy se dát. Lístky máme, tak hurá na metro. Zjišťujeme, že Pájka a BB mají panickou hrůzu s nástupu na jízdní pás. Naštěstí jenom při cestě dolů. Celý náš had spolehlivě ucpává eskalátory. Lidé pořád někam spěchají. My ne, čekáme, než nás pohyblivý pás snese k metru. A je to tady. Přijíždí. Naskakujeme dovnitř. Opouští nás něžnější a krásnější část vedouckého ansámblu. Neb zlákány nákupními a kulturními možnostmi pohrdly Prdka s Klausovkou možností skákat. Na druhou stranu na výstupní stanici čeká Vořech s Adélkou, kteří doplní náš počet.

Venku je ošklivě, mrholí. Jsme v Praze, ale spíš to kolem vypadá jako na staveništi, bláto, špína. Jdeme směr Jump Park.  Musím zde trošku zkonstatovat, že je logické, že skákací aréna je na okraji města, vedle hradu by se jednoznačně nevešla. Přicházíme a vidíme frontu. Holky jdou aktivně stát, abychom mohli dovnitř. Vyplňujeme nutná lejstra, dostáváme školení jak a kam a už běžíme do šaten. Stop! Ono to takhle přímo nebylo. Nejdřív jsme půl hodiny čekali venku. Následně půl hodiny vyplňovali lejstra no a pak hurá do šaten. My jsme však vodáci veselí a podnikaví, takže jsme využili i tu chvilku času navíc na drobné hry a občerstvení. A už je to tady velká hala trampolíny, skluzavky a všechno pro nás. Nikdo jiný tu moc není, takže se všech 28 postaviček vydává blbnout. Skáče se, klouže se, dělají se salta. Každý si užívá jak umí, ale všichni do syta. Trochu se bojím, když koukám na to jak se jako hopík odrážejí jednotliví členové, že dostanu tik a budu až do večera kývat hlavou nahoru, dolu, nahoru dolu. Čas je ale neúprosný a v půl jedné musíme, i když nechceme, pryč. Opět projdeme šatnou. Vrátíme se pro zapomenuté věci a pak jako jeden muž ve tvaru dlouhého hada jdeme dobývat další části Prahy.

BB má hlad. Natálka má hlad. Já mám hlad. Všichni máme hlad. Není divu, energie odešlo během skákání hodně a na rozdíl od malých vodáků nemáme nikoho, kdo by nám udělal svačinu. Zkoušíme spojit příjemné a užitečné. Nabízíme špuntům výlet k hrozivému žlutému strýčkovi jménem Donald. Všichni to vítají. Na podruhé trefíme nákupní centrum, kde strýček má svojí pobočku a dáváme rozchod. My s Vořechem volíme vedlejší indické jídlo. Musím mu zde poděkovat, že vysvětlil paní, že to nechci pálivé, protože mi hořela pusa i tak a v případě, že by šlo o opravdu pálivé, tak bych hasil pusu ještě dneska. Sám Vořech, neb je odvážný, si vzal pálivou verzi. Údajně sice mrkal na prodavačku, že chce jenom trochu pálivé, ale Indové umí jenom hořet, nikoliv pouze plát. Takže nám od 13:30-14:00 hořel i Vořech. Hasili jsme ho s Adélkou, co to šlo. Vracíme se na sraz, každý udělal pro žaludek co mohl.

Nezastavujeme. Opět běžíme do metra a hurá dál. Následuje suprový nápad. Jdeme na Petřín, ale ne jen tak, ale lanovkou, boží to zážitek. Obsazujeme rozkodrcané vagóny, společně s dalšími turisty se řítíme nahoru. Zde ti odvážnější vystupují na Petřínskou rozhlednu. Ti, co už jsou unavení, zdolávají pouze zrcadlový labyrint. Začíná padat šero. Ještě jsme nejeli tramvají a chceme to napravit. Jdeme a jdeme, ale Adélce s Vořechem není žádná dost dobrá. Přesouvám se ze zádě na příď našeho hada a koukám na lehce usměvavé obličeje. No a pak mi to dochází. Jasně, my už nepojedeme tramvají. My půjdeme pěšky. Ono je to kousek. Poznávám okolní obchody, následně Anděl a už autobusová zastávka. Je chvilku po 17:00 a nás odvoz je za chvilku zde.

Přijíždí bílý autobus. BB nastupuje. Mává. Nastupujeme my. Letuška nás usazuje. Rozdává místenky. Nastupuji poslední a vesele hlásím panu řidiči. Já jsem poslední z té velké skupiny. Pan řidič se trošku usměje. Nastupují další lidí, hodně lidí. Autobus je narván. Lidé stojí.  Autobus se rozjíždí, řidič zhasíná světla uvnitř. Padá na mě spánek. Pomalu usínám, budím se, usínám. Za hodinku a půl jsme ve Strakonicích. Vystupujeme, oblékáme se a rozdáváme členy. Výlet do Prahy skončil. BB a Pájka ho zvládly suprově. My ostatní si myslím rovněž. Nikdo se neztratil. Všichni vypadají sice unaveně ale spokojeně. Další mezník našich výletů je překonán. Dobyli jsme ho, to naše hlavní město. Kam příště Praho? Kam příště?

PS: Poděkování patří samozřejmě Pájce a BB. Neb myslely na všechno a i na drobnou svačinku. Každému koupily a do Prahy vzaly pitíčko a tofíka. Sic malou kaňkou je, že si tofík na Nikolce vybral svojí zubní daň, ale on jí naroste nový. No a pro ostatní platí, že tofíka je třeba rozehřát nad sklenkou horkého nápoje, jinak je tvrdý jako bota :-).

Sepsal nadšeně nervózní turista po hlavních městech Hromada lidí (to je přezdívka)