Čundr 26.-28.5.2017

Čundr 26.5. – 28.5. 2017

Po loňském vyvedeném přírodním putování jsme si i letos řekli, že je dobré hodit krosnu na záda, bochník chleba do ruky a vyrazit do přírody za pěkným počasím, příjemným klidem a relaxací.

Rok se s rokem jednoduše sešel a my uspořádali další čundr. Od toho minulého se lišil v mnoha směrech, což dokáží následující řádky. Pohodlně se tedy usaďte, vyprávění začíná.

Pátek 26.5 (den hledací a setkávací)

Je chvilku před jednou hodinou a šlapu si to na nádraží. Sluníčko mě hezky hřeje do zad a já obtížen krosnou, kotlíky, kytarou, vařičem a dalšími věcmi tráduji na vlak. Tam už čekají kamarádi. Není jich moc neb letos termín nenalákal tolik lidiček, navíc mnozí po loňském vandru přehodnotili svoji fyzickou zdatnost. Takže místo trmácení se s batohem zvolili klidnější povalování se někde na zahradě :-). Dále pak několik z našich vedoucích trpí lehkou nákazou dlouhého pracovního pátku (a ne a ne na ní najít lék), takže o těch víme, že dorazí až později.

Tvrdé jádro ale zůstává, takže s dětmi vyrážíme já, Adélka a Monča. Ještě zde musím zmínit, že Monča obdržela na léto novou přezdívka. Nyní se na ní volá Punťa. Dobré je, že na to slyší, což považuji za dobré. Je to taková milá, kamarádská přezdívka.

Nasedáme do vlaku a třídíme proviant, který Adélka nakoupila. Tři tašky s logem Kauflandu putují z ruky do ruky a každý uloží něco do svého vaku. Někdo housky, jiný paštiky, další tatranky. Naštěstí bochníky přijedou až déle, kdo by je chtěl mít v batohu.

Jen pro přesnost za námi ještě vyrazí skupiny dvě, pracovně je můžeme označit pro přehlednost jako skupinu XSDF23 a skupiny UFGR11. Pokud někdo nemá rád číselné kódy lze je taky nazvat jako Koudyho skupinu a Jaromírovo skupinu. Těžko popsat co všechno ono slunečné páteční odpoledne zažili.

My v klidu vlakem dorazili do Vimperka. Došli na autobusové nádraží, koupili si nanuk a čekali na příjezd spoje na Kvildu. Ten přijel a až na drobnou poznámku pana řidiče, jako co že budeme na Kvildě dělat, že tam nic není, cesta ubíhala dobře.

Vystoupili jsme na zastávce rozcestí Horská Kvilkda a šli najít Jezerní slať. To se nám nepodařilo. Pak jsme šli najít rysa, což se nám taky nepodařilo. Pak jsem navrhnul jít najít jeleny, což mi bylo zamítnuto, a tak se šlo do cukrárny na Kvildě. Ta měla už zavřeno, ale smutné oči našich dítek přiměly obsluhu ještě otevřít a vydat poslední dorty a zákusky, co zbyly.

Posilnění jsme začali pomalu kráčet směr Modrava, kde jsme měli první noc spát na nouzovém nocovišti. Sluníčko nás provázelo nad hlavou, a tak cesta krásně ubíhala. Navíc trasa, kterou naplánoval Jaromír, patřila k těm pohodovějším, takže žádné velké kopce a krpály.

Ve Filipově Huti jsme začali zjišťovat co další skupiny, jež vyrazily déle. Zjistili jsme, že Koudyho tlupa doplatila na rušné páteční silnice. Autobus z Vimperku na ně nepočkal, a tak je čekala o něco delší štreka po svých.  Jaromírovo duo zase chytlo lehkou zácpu z Prahy takže rovněž vůbec ještě nevyrazilo.

Náš klidný tým tedy doplnil energie a pokračoval dál na Modravu. Abychom se nenudili zvolili jsme trošku drsnější cestu v podobě zalesněného terénu plného kamenů, mechu a podobně. Na závěr pak vše vyvrcholilo seběhem pěkného krpálu. Nástrahy trati se však podařilo zvládnout a už nás vítala Modrava, příjemné a útulné místo.

Usedli jsme na limonádu a polévku a čekali na ostatní. Odbíjelo asi tak osm hodin. Kolem deváté doběhla skupina XSDF23 a o hodinu později skupina UFGR11. Kolem desáté tedy všechny malá rozkutálená kolečka zapadla zoubkama do sebe a celý náš tým byl komplet.

Přesunuli jsme se na nouzové nocoviště. Vyndaly se karimatky a spacáky. Teploměr se nebezpečně blížil nule. Tudíž nezbylo nic jiného než se zakutlat co nejvíc a spát. Jasná obloha nám zahrála na dobrou noc a my brzy vstoupili do říše snů.

27.5 Sobota (den putovačně-kochací)

Ráno nás přivítal žlutý mozol. Rozehřál postupně naše končetiny a ty pak o to raději vyskočily ze spacáku. Podával se speciální Jaromírovo anglický čaj, který přes podivnou barvu chutnal výtečně. Je vidět, že z něj roste správný kuchař. K tomu upekla Adélka výtečné buchty jednak tvarohové, jednak povidlové. Po snídani následoval balící mumraj. Před jedenáctou se náš houf rozešel ne však na dlouho. Musela se ještě načerpat voda ve vesnici, abychom měli z čeho vařit a hlavně co pít po cestě.

Pak už nic nebránilo krásnému výletu k Vydře. K ní jsme dorazili po dvanácté a dali si u ní obědní pauzu. Není nic lepšího než ležet na kamenech, poslouchat hučící vodní tok a cpát se játrovou paštikou nebo masovou konzervou. Někdo by si mohl myslet, že si dáme konzervu s chlebem, ale vodáci raději housky.

Po pauze a nezbytném odpoledním klidu nás čekala cesta podél řeky na Čeňkovu pilu. Krásný úsek, sice s o trochu více turisty, ale přesto jdoucí pěknou přírodou. Bohužel vydrýsek nebyl doma, takže jsme nemohli vidět ani další zvíře na trati.

Po páté hodině jsme zastavili u pily a dali si svačinu. Děti pak využily místní velkou trampolínu, jako vhodný kavalec,  dali si  rychle dvacet, takže vlastně asi jen deset.

Cíl sobotního dne se blížil. Jednalo se o tábořiště místních skautů, kteří nás vzali pod svá křídla a nechali nás přespat na své louce. Za což jim patří dík. Rozdělali jsme oheň a začali vařit večeři. Zde Adélka s Jaromírem vymysleli dobré a chutné spojení konzerv, těstovin a fazolí v rajčatové omáčce. Bylo to opravdu moc dobré. Navíc se podávala písmenková polévka, z které šlo složit jakékoliv jméno, třeba Libor a podobně.

Po večeři jsme si vzali s Jaromírem hudební nástroje a zkusili hrát takzvaně z paměti. Tedy jen ty songy co si pamatujeme z hlavy. No občas to nevyšlo, občas se na něco zapomnělo, ale jinak si myslím, že to bylo dobré. Tady ztratím jen slovo, že Jaromír umí držet slovo. Slíbil, že si vezme hudební nástroj. Původně chtěl vzít lehkou španělku, kterou mají doma vyřazenou. Ta se ale během roku rozbila. Neváhal a vzal svojí novou kytaru i v těžkém obalu a po většinu času se s ní táhnul. Za což mu patří uznání a smeknutí kapodestru.

Večer se posunul k půlnoci a naše víčka z polohy on do polohy off. Nezbývalo než skočit do spacáku a v o trochu teplejší noci si nechat zdát nějaký ten sen.

28.8 Neděle (konečný sprint)

Nikomu se nechtělo ze spacáku. Bylo příjemně ani horko, ani zima. Svěží vzduch a opět do uší svištěla řeka a zpívali komáři, idyla. Kolem deváté jsem tedy vstal a společně s Adélkou jsme začali křísit oheň. Pak se začalo vařit.

Došlo na kotlíkovou klasiku, což byla gulášová polévka s chlebem. Bochníky se tedy dostaly na scénu, ale jen ty krájené. Rozdělal se lehký fajráček a kotlíky začaly vřít. Stejně tak se ještě ohřáli včerejší těstoviny. Všechen proviant přišel vhod.

Po jídle jsme se opět tak nějak rozvláčně balili. A najednou bylo docela dost hodin. Spoj nám jel za dvě hoďky a kousek. Muselo se proto lehce zrychlit a pak do toho trošku šlápnout. Nešlapali jsme zas nějak vydatně, ale přece jen oproti včerejšku se tempo stupňovalo.

Navíc Kašperské Hory kam se šlo jsou trošku více na kopci takže na závěr se muselo aspoň trošku máknout, ale zvládli to všichni.

Z Kašperek jsme potom všichni i s bochníky odjeli po půl druhé domů. V Sušici jsme šťastně přestoupili do autobusu směr Strakonice a okolo třetí jsme byli zpátky. Čundr skončil. Lehce zmačkaní, opálení a unavení jsme se vydali domů. Za rok třeba znova, uvidíme.

Dal dohromady ten co našel v krosně ještě dvě housky Hromada lidí (to je přezdívka)