Tábor Kadov 22.7. - 10.8.2019
Cesta kolem světa aneb táborové putování Kadov 2019
Kolik řečí znáš tolikrát si člověkem. Tak praví známé přísloví. Kolik zemí navštívíš tolikrát si vodákem, tak pravím já autor následujících řádek. No a vodákem byli všichni účastníci letošního tábora 21 krát, neboť jsme opět jeli na 3 týdny. A opět to stálo za to. Uvidíte, pokud budete číst pozorně následující text.
Téma tábora vybrali naši mladí instruktoři, jako cestování kolem světa. Každý den nás čekal jiný stát jeho kultura, základní znaky a taky jídelníček. Pravidelně ráno vzlétal stroj společnosti Kadov Airlines, aby přenesl naše malé vodáky do další země….
Začínáme
Vše začíná pro náš organizační tým již v sobotu. Pomalu se srážíme. Přijíždějí první skupiny. Ubytováváme se ve stanech. Zjišťujeme možné škody po předchozím běhu. Opravujeme, co jde, uklízíme, co můžeme. Jde to poněkud pomalu, navíc nám do toho trošku prší. Přesto nás těší nasávat atmosféru Kadova, je to tu zase. Nejlepší tři týdny v roce přicházejí, zpívejme vodáci.
První týden
Pondělí je dnem příjezdu. Ve Strakonicích se naplní autobus a hurá na Kadov. Na návsi se vyloží kufry, batohy a všechno další harampádí. Štrůdl postav se vydá k táboru a za ním vůz s károu plnou věcí. Přichází dražba stanů a ubytování. Čtení povinných papírů a máme tu první oběd. Twigy nám připravil svíčkovou. No to je lahoda.
Rychlý polední klid a jdeme na první hru. Praotec na Řípu zní její název. Všichni jí však znají pod jménem kouzelník a stojí opravdu za to. Jako každý rok. Plíží se všichni, co to umí. Praotec vzhlíží a říká, koho vidí. Vidí dobře, nic mu neunikne. I druhá hra patří ke klasice. Zná jí každý vodák. Tentokrát je jejím motem samotný kůrovec, hrozitánský brouk, co pojídá kúru ze stromů a tím je přivádí ke konci života. Je nutné se tomuto ničiteli postavit, co nesvedla vláda, národní park nebo ekologičtí mistři, to zvládají hravě naši malí vodáci. Les je vysbírán do posledního broučka.
Přichází večeře a mně se zbíhají sliny. Máme jídlo sice lehké a mastné, avšak dle mého názoru labužnické, a to smaženky. Pro někoho jde vlastně o chleba ve vajíčku. S jakou vervou se do něj naši malí vodáci pustili, až zarazí. Zmizel jeden bochník, druhý bochník, třetí bochník a načínal se čtvrtý. Kdo by řekl, že pojede takto chleba s kečupem.
Večerní část programu se blíží. Nejdříve každý obdrží svůj pas a zjistí se rozložení družin. Je to tady, znají svůj tým, s ním budou trávit každý den, plnit služby, hrát hry, není cesty zpět. Večerní volno provází první snaha o vlnky a hle již zapadá slunce, již se blíží večerka. Jdeme si ji poprvé zazpívat. Po ní do stanů, do spacáků odcházejí účastníci a v tu najednou se ozve mikrofon. Svolává všechny do letadla, v novém srubu. Pojďte, pojďte pasy sebou. Děti vyskakují ze stanů. Nemohou však najít pas. Začíná trošku panika, avšak povede se to zvládnout.
V letadlu už čeká náčelník Wořech. Čeká, až se mu všichni usadí a naleznou si svoje sedadla. Sličné letušky Didí, Motyka, Číža, Pájka, Naty, BB a další dávají pokyny, co při letu se může a co ne. Odlétáme, přichází turbulence, avšak pilot bravurně manévruje. Dosedáme na letišti v Itálii a již nás čeká zdejší kuchař Panzani. Zítra bude tedy italský den – arrivederci.
Itálie prosluněná země, stejně tak i kadovské podnebí se rozhodlo otestovat výdrž našich táborníků a nabídlo dosti slunce. Posloužilo tak výborně celkové atmosféře země. Celý den, stejně jako následující si pečlivě všímal vybraného státu. Hry a činnost byla zaměřena tak, aby se vodáci dozvěděli o tom jak to tam či tam chodí, jaké jsou tam památky nebo gastronomie. V Itálii tedy nemohla chybět šikmá věž v Pizze, stejně tak jako výroba pizzy. Tu vytvářely družiny pomocí stavebnice z kostek. Došlo i na zajímavou činnost v podobě vaření špaget. Rozdělat oheň se povedlo, udělat závěs rovněž, ale při dodávce špaget do kotlíků se stalo, že se tyto dle mě nehořlavé těstoviny rozhodly vzplanout. Inu musíme poslat do Říma sovu s tím, že i flambované špagety jsou značnou delikatesou.
Své slovo ten den měla i kuchyně. Na jídelníčku se objevila položka velmi žádaná, oblíbená a dětskými strávníky bohatě ceněná, a to pizza. Pravá, domácí a v několika verzích zaplnila tácy. Naši táboroví kuchtíci a kuchtičky podávali s žampióny, se špenátem, s kukuřicí, prostě od každého něco. Někdy nechápu co na té mouce s vodou (z toho je totiž těstoJ ) všichni vidí, ale zmizelo zcela všechno a kdyby toho bylo jednou tolik, zmizelo by to nejspíš stejně.
Další den jsme zůstali v románském duchu, jen nás letadlo vzalo o trochu jinam, a to do Francie. Vítala nás tady historická postava Marie Antoinetty a její módně tvořivý pojatý program. Nejdříve došlo k výrobě baretů, tradiční to pokrývka francouzských hlav. Šilo se, zdobilo se a poté jsme využili naše molo u rybníka k netradiční módní přehlídce. Odpoledne se zase z našich cestovatelů stali zástupci mýdlového průmyslu, jelikož se jali vařit mýdlo. Opravdu, možná nevěříš milý čtenáři, ale rozžehly se ohně, do kotlíků se lily vonné esence a následně z forem vykukovaly nádherné kusy mýdla. Na nějakém workshopu by jistě šli zpeněžit.
Takový jižní triptich završil další den, a to den španělský. Jeho hlavním průvodcem se stal toreador Honzík. Pevnou rukou řídil program již od rána. Vrcholem se však stalo odpoledne a poměrně zajímavé překvapení v podobě připraveného slaňování. Družiny se musely hned po obědě dostat do nedaleké Slatiny a lomu, jež se zde nachází. Ač počasí patřilo mezi hřejivé, pot propotil trička a sil ubývalo, zvládly družiny tuto část hry velmi dobře a musíme ocenit jejich schopnost rychlého přesunu. Ve Slatině už čekal náš kamarád a dříve aktivní vodák Machr (někdo ho zná i pod jménem Petr). Ten má jako koníčka slaňování a navíc na to má i nějaké ty úřední lejstra, takže nám pomohl v bývalém pískovém lomu udělat dvě trasy. Jedna byla pro menší, druhou připravil pro starší kusy. Začalo se někdy kolem třetí a do šesti si každý vyzkoušel jaké je to býti španělským horolezcem. Ostatní mohli odpočívat, anebo využít zdejší vodní nádrže k pravidelným koupacím trachtacím.
V šest hodin jsme zaveleli k odchodu. Naneštěstí se ozvaly tři plačící postavy. Dvě z nich postrádaly hodinky a jedna peněženku. Pečlivě jsme se ptali a hledali, kde že, kde že je viděli naposledy. Paradoxně peněženka byla v autě a hodinky si odnesli jiní sourozenci. Hodinka hledání, jež byla úplně na nic. Co se ztratilo, byl volejbalový míč, ten se najít nepodařilo. Den jsme zakončili španělským pokrmem z dílny BB a Pájky.
Mám v duchu takové heslo, že tábor by měl přinést nějakou tu novinku. No a jedna z nich připadla na pátek a Velkou Británii. Jednalo se o takzvaný zájezd. Tedy, že naše cca. 50 členná tlupa nastoupila do autobusu a vydala se do civilizace, pohoršovat běžné smrtelníky.
Vše začalo vydatnou snídaní anglického střihu. Byly tedy vajíčka, fazole, párky, chlebík. Každý dostal na cestu balíček, s láskou vytvořený našimi kuchaři. Celá horda se následně přesunula na náves a očekávala benzínový oř. Dorazil a už jedeme. Po cestě tu a tam přišla malá nevolnost a už jsme ve Velhraticích. Tady nás čekala prohlídka zdejšího hradu. Příjemné prostředí, hezké vyhlídky, příroda všechno jsme si užívali navzdory horku. Na prohlídce ani nikdo moc nezlobil, všem se hrad líbil, navíc slečna průvodkyně se snažila naše špunty řádně zapojit.
Čas je však neúprosný, a tak rychle nasedat a šup přesun do Klatov. Tady nás čekal venkovní areál, který naše očka viděla velmi ráda. Vinnou určitých šumů jsme k němu totiž absolvovali asfaltem rozpálenou cestu, a tedy každý se těšil až tam takzvaně hópne. Zabrali jsme část ve stínu pod stromy a běželi řádit do vody. Bavilo nás to velmi. Cákalo se, dělaly se vodní souboje a jiné vylomeniny. Jelikož se zde nacházel i stánek s limonádou tak značné ztráty utrpěly i peněženky účastníkůJ.
Z Klatov na Kadov je to přece jen kousek, a proto přibližně okolo páté musel následovat přesun zpět. Zde nás již čekala BRM se svojí náloží gulášové polévky. Zhltli jsme jí jako malinu. Zájezd se tedy dle mého názoru docela povedl a uvidíme, jestli se zařadí do itineráře táborového putování pevně nebo to byla jenom střela do tmy.
Sobota nás přivedla již na africký kontinent. Čekal nás Egypt a zdejší faraon Kouťák .IV. Ten se rozhodl, vytvořit z družin stavitele pyramida, nutil je převážet různě těžký materiál tradičním egyptským způsobem tedy posunem po kládách. Sice se tu a tam někdo odřel nebo praštil přece jen se však podařilo, dostat všechen materiál k deltě Nilu a postavit pro něj monument. Po obědě nás čekaly posmrtné masky. Ty vytvářely jednotlivé družiny ze sádry na obličejích svých instruktorů. Nápad se ukázal jako velmi dobrý a naše malé vodáky to jednoznačně bavilo. Inu, kdy můžete patlat sádru po svých vedoucích. Večer už se nesl v tradičním táborákovém duchu. Jen snad letos klukům trošku ujela ruka a oheň patřil mezi ty monstróznější. K ohýnku připravily družiny i vtipné scénky, jež pomohly okořenit program.
Týden poté zakončila návštěvní neděle. Den s tradiční náplní a příjezdem hordy rodičů, kdy mnozí opouštějí táborovou vesnici, aby v civilizaci na chvíli shodili nánosy bahna a jehličí, zjistili co je to elektřina a že voda může být i teplá. Na druhou stranu se poté s radostí vracejí, opět obouvají zablácené střevíce a skáčou chvíli po příjezdu nadšeně do rybníku, ať je jeho teplota jakákoliv. Letošní první neděle proběhla opět stejně.
Druhý týden
Druhý týden jsme začali na africkém kontinentě. Čekala nás návštěva státu jihoafrického. Tropická vedra částečně odpovídala přesunu do rovníkového pásma. Z našich malých vodáků se stali lovci, kteří se měli vybavit oštěpy. V praxi to znamenalo, že celé osazenstvo tábora vyndalo nože a začalo pomalu připravovat bojové nástroje. Proběhla sice instruktáž jak se má s tímto ostrým nástrojem zacházet, ale protože doba je počítačová a nějak až moc citlivá na to dát někomu do ruky nůž, stačilo pět minut a už zde byl úraz. Na druhou stranu si myslíme, že snaha aby se naši členové naučili pracovat s nástroji a získali i nějakou tu praktickou dovednost je správná. Proto úrazy rychle ošetřit a pokračujeme v africké misi.
Po obědě nás čekal karanténní stav. Každý tým si vytvořil svoje území a to obsadil a nesměl z něho pryč. Nutno říct, že ten večer přišla i lehká bouřka, což jsme našim Afričanům ve stanech opravdu nezáviděli. Přesto zvládli hravě přespat, uvařit si a i si přespání mimo stan značně užít.
Následující den se rozehrál v rytmu mexických tanců. Den pod svá křídla dostala Číža. Možná nevíte ale je to vlastně profesionální taneční umělkyně, takže se bylo, na co těšit. Mexiko nás zavedlo již na americký kontinent. Hlavní hry zde vlastně byly dvě. První spočívala v hledání takzvané piňáty. Jednalo se o poctivě vyrobenou postavičku z grepového papíru naplněnou bonbóny. Po jejím nálezu jí museli dotyční rozbít a získat její sladký obsah. Druhá aktivita spočívala v nácviku nějakého tance na danou muziku. Tyto kreativní činnosti jsou vždy o přístupu družin a musím uznat, že tady byl opravdu suprový. Družiny cvičily, tvořily si převleky, vymýšlely choreografii. Moc se nám porotcům líbil zápal všech členů, i když zde je nutné říci, že hlavní tíha padla na hlavu kormidelníků. Před večeří přišly na řadu jednotlivé výstupy. Jako porotcům nám připadla těžká role, rozhodnout pořadí, avšak nešlo to příliš snadno. Vlastně bych řekl, že to bylo velmi náročné říct, kdo si zaslouží první a kdo poslední místo.
Po Mexiku jsme se přesunuli do Brazílie. Tady se pokračovalo opět na vlně tance, konkrétně brazilské samby. Didí vzala přípravu vážně, takže její převlek by se jistě neztratil na slavném brazilském karnevalu. Jedna z her, která se odehrála, vybídla opět účastníky k nápaditosti a kreativitě. Jejím úkolem bylo připravit si stánek, do něj vyrobit různé produkty a následně je prodat instruktorům. Během chvíle tak fotbalové hřiště zaplnily stánky s různým zbožím. Někdo vsadil na věncovou výrobu, jiný tvořil vyřezávané zbraně, další se specializoval na služby v podobě masáže nohou, věštěním z ruky a podobně. Opět se dostali vodákům do ruky nožíky, opět zde byl úraz, opět rychle ošetřen. Nutno podotknout, že do konce tábora už jsme raději nechaly nože ve stanech a přemýšlíme co s tím. Na trhu se instruktoři činili, utráceli a zkupovali všechno zboží co šlo. Situace došla až tak daleko, že prodavači začali prodávat i části svých stánků.
Z jižní Ameriky nás letadlo přeneslo následující den do Spojených států. Tady si potrpí na sport, a proto se zařadila turnajová klání. Rozehrály se partie ve fotbalu, ringu a vybíjené. Jedná se o takovou táborovou klasiku. Zpestřil ji částečně jídelníček, protože k večeři byly netradiční Burgry. Jednalo se o směs mletého masa a čočky. Šli jsme tedy na ruku zdravému stylu. Strávníkům to však pranic nevadilo a přidávali si, co to šlo. Aby toho zdraví nebylo zase tolik a protože to patří k tomuto pokrmu, z várnice ten večer netekla šťáva, ale černá limonáda známá pod označením Cola. Zmizela velmi, velmi rychle, jakoby várnice měla ve svém dně díru.
Nachýlil se večer, proběhl nástup, večerka a šlo se na kapitanát. Pro ty co neví, tak zde dávají kormidelníci body členům své družiny za celý den. Hodnotí zde chování, nasazení, snahu a přístup svých členů. Diskutují s vedoucími, hlásí mínusové body a splněné vlnky. Tento čtvrtek šli na kapitanát jednak kormidelníci, jednak jejich zástupci. Přednesli body a poté to přišlo. Takové malé překvapení z dílny Hromada lidí a Jäger.
Říkali jsme si, jelikož na táboře bylo vícero menších dětí, jak to těm starším udělat zajímavé a akční. Aby nějaká část programu byla jen pro ně. Inu napadl nás takový lehký úlet. Šlo o výsadek v blízkosti Sušice. Naházeli jsme tedy vždy kormidelníka a zástupce do auta, zavázali jim oči a jelo se. Přesunulo se i několik instruktorů, aby dohlíželi na hravý průběh akce.
Dvojice jsme vyhodili ve Svojšicích. Museli si otevřít obálku a zorientovat se. Následně otevřeli další šifru a vydali se na svoji pouť. Bylo chvilku po půlnoci. Každý luštil, jak uměl a poté běžel podle mapy. Mapa se ukázal jako částečný problém, luštění rovněž, ale přes všechny lapálie, krátce před druhou dospěly všechny dvojice na místo srazu. To bylo na odpočívadle kousek pod vrchem Svatobor.
Tady si všichni na nedaleké louce rozendali spacáky a celty a šlo se spát. Ráno nás neprobudil déšť, traktor nebo slunce ale mravenci. Nějak jsme v noci přehlédli, že si dáváme karimatky do mraveniště. Během noci vlezli snad každému do spacáku nebo bot. Ranní probuzení bylo tedy s výkřikem.
Po sbalení už nás čekal výstup na Svatobor. Šli jsme v klidu, ale přece jen cesta byla do kopce a už vykukoval žlutý mozol, proto se naše záda začala potit. Na vrcholu nás čekala úžasná vyhlídka a zároveň úžasný Vořech se snídaní. Na vařiči udělal čaj, vytvořil krásné plastové kelímky, nakrájel domácí závin z Billy a to vše servíroval s výhledem na ranní Sušici. Idylka, krása, líbilo se nám to.
Po snídani se cesta začala sklánět dolů. Šlo se daleko lépe až ke kapličce svatého Antonína. Zde byla další zpráva. Z níž už začalo putovatelům docházet, že již nepůjdou po nohách, ale okusí vodní cestu. Přesunuli jsme se do sušického kempu. Tady již čekaly lodě, pádla a vesty. Naskočili jsme do lodí a hurá na plavbu. Tempo jsme volili klidné, jezy sjížděli s rozvahou a prostě jsme si ten den jali užívat, co to šlo. V Hydčicích se konala zastávka na oběd a poté už Horažďovice. Podpůrný tým ve složení Zdenda, Míra, Beran a Wořech naložil všechny věci a naše skupina šla na autobus. Nejspíš si všichni mysleli, že je čeká přesun do tábora. O to více překvapeni vystupovali kolem páté hodiny ve Svéradicích a cupitali do nedalekého lesa.
Nyní se po vzoru amerických filmů musíme vrátit v čase do tábora. Je páteční ráno, každé družině chybí dva členové. Zbytek osazenstva tábora jde snídat, uklízí si stany a poté absolvuje výuku tábornických dovedností. Pokračuje obědem a už je čas si balit. Musí si zabalit na puťák. Pod dohledem instruktorům vyráží po šipkách z tábora. Po cestě plní úkoly a blíží se k vesnici Svéradice. Tady v lese před pátou hodinou rozbíjí svůj tábor.
A vracíme se zpět ke starším. Jsme u Svéradic u jednoho remízku. Dáváme jim s Jardou za úkol se co nejlépe schovat. Potom běží Jarda za druhou částí tábora a vysvětluje družinám, že musí najít svoje kormidelníky a zástupce. Rozbíhá se hledací hra. Vše úspěšně je zakončeno okolo sedmé hodiny a už kompletní družiny se přesouvají na místo, kde se dnes bude spáti.
Instruktoři mezitím pečlivě okrájeli všechny brambory a pomalu připravili večeři. Všichni chtěli spát pod širákem. Snažili jsme se jim vysvětlit, že to nejde, že musí mít celtu a další věci, že nejde si vše rozložit jako na pláži. Bohužel naše pokyny nikdo nebral úplně vážně. Postavili jsme proto raději ještě několik stanů pro případ nouze.
Večer jsme udělali malí ohníček a udělali s Jardou drobný koncert. Během něho postupně usínaly jednotlivé vodácké duše. Kolem půlnoci se tedy šlo spát. Za chvíli přišlo však to, čeho jsme se báli, tedy déšť. Nebyl dlouhý, ale byl vytrvalý a promočil všechny, co jsme varovali. Vstal jsem, rozsvítil baterku a aspoň všechny naházel se spacáky do stanů. Věci jsme nechaly napospas.
Ráno nás čekal těžký úkol, balení. Nejdříve stanů, potom věcí. Muselo se balit všechno mokré. Dávali jsme to do aut. Díky obětavosti všech se zdárně podařila louka, na které jsme spali vyčistit. Potom již následovala snídaně a přesun do tábora. Zajímavé je, že když někam jdeme klasicky, tak je naše rychlost velmi pomalá, jestliže však jde o hru, najednou běží družiny, o dost rychleji. I zde zvládli poměrně velký úsek naši vodáci opravdu skvěle. V tábořišti proběhlo vybalování a sušení věcí.
Odpoledne nás čekal klidnější program. Přijeli nás poctít svoji návštěvou myslivci i se svými psy. Připravili si povídání o lese i myslivosti, přivezli různé ukázky kožešin a podobně. Ukázali, co jejich svěřenci umí na souši i na vodě. Myslím, že se odpočinkovější program jednoznačně hodil. Sedělo se v trávě a poslouchalo, až se ozvalo rázné hlášení večeře. Byly pirohy, a to jak sladké tak slané, ale především zatraceně dobré. Druhý týden zakončila nedělní vložka. Tradiční návštěvní den završila noční stezka odvahy. A jedeme dál.
Třetí týden
Než by člověk řekl Kolumbus, už se naše putování přehupovalo směr poslední týden. Navíc tento týden je vlastně zkrácen, jelikož se již v sobotu jede domů. Začali jsme zostra a to v asijské Číně. V návaznosti na to, že zde nedávno byly letní olympijské hry a brzy přijdou ty zimní, se pondělí neslo v olympijském duchu. Ráno nás čekal slavnostní nástup, čtení slibu a poté již jedna disciplína za druhou.
Skladba klání patřila k tradičním, ale zařadili jsme jednu novinku. Jednalo se místo šplhu zařazenou takzvanou pandu. Úkolem hráčů bylo udržet se na jednom z kůlů u srubu co nejdéle, prostě jako panda. Nejlepší byla myslím Niky s úctyhodnými 20 minutami.
Odpoledne se udály další dvě tradiční aktivity – azimutový běh, přírodovědná stezka. Musím uznat, že mě mile překvapila znalost některých našich členů a jejich získaný počet bodů.
V úterý nás poníci přesunuli po úpatích Číny až do Indie. Svůj program rozehráli dva fakíři Dan a Harry. Využili zlatý fond her a nabídli vaření čaje, takešiho lodě a jiné vylomeniny. Dle hodnocení večer se družinám jejich den velmi líbil. Dá se říci, že se jednalo o jeden z mála opravdu tradičních dnů, kdy hra střídala hru a drželi jsme se hlavně v táboře, což nebylo špatné. Špatná nebyla ani večeře a skvostné placky, co jsou bez chuti, ale rozhodně zasytí.
Středu nám trošku komplikovalo počastí, a proto Maruška s KK měli roli trošku těžší. Dopoledne se snažili nacpat do družin co nejvíce šifer. Odpoledne kvůli horšímu počasí potom proběhlo v jídelně u hraní spíše veselých her.
Blížili jsme se do finále. Čtvrteční poklad klepal na vrátka. Jeho příprava zabrala čas asi do jedné hodiny ráno a rozhodně stál za to. Již na nástup jsme odvezli část družin. Zbytek musel plnit šifry v táboře a až poté si zasloužil jízdenku za svými členy. Běželo se z obce Mečichov. V rámci etapovky dražily družiny různé památky. Během pokladu se plnily všemožné úkoly, jestliže však měla družina potřebnou památku, ušetřila tak čas.
Trase směřovala z Mečichova do Čečelovic, přes Vrbno, do Kadova a následně do tábora. Tady museli vodáci najít hlavního padoucha na základě indicií z novin. Nejdřív jsme se trošku báli, že jsme udělali letošní poklad krátký, neboť za půlkou celkové trasy byli všichni strašně rychle. Poté ale přišlo hledání kóty, což nezvládly asi 2 družiny, a navíc ještě hledání v táboře padoucha, s čímž se někdo trápil i více jak hodinu. Proto poslední družina končila okolo půl osmé večer. Během svého putování se všichni přesunuli do Čech a čekalo nás tedy tradiční české jídlo řízek a brambor. Večer ještě došlo na obřad Třech orlích per. Novou členkou orlích kamarádů je Niki.
Pátek patřil legendárním gigahrám. Jejich ročník už dávno překonal magickou stovku. Barvy týmů byly tentokrát modří a černí. Musím s nadšením uznat, že nasazení bylo suprové a až za očekáváním. Honzík s Dídou hnali svůj tým proti Pájce a BB. Klání bylo velmi, velmi vyrovnané. Nakonec vše rozhodovala až večerní scénka u táboráku. Vyhráli černí a Honzík má dvě vítězství po sobě J. Uvidíme, kdo se mu postaví příští rok.
Odpoledne se již vše ladilo k vyhodnocení. Přivezly se dorty, naskládaly ceny. A už se odměňovala a následně hodovalo. Twigy zařadil na večeři pecku v podobě smaženého sýra, my to doplnili točenou kofolou a spokojenost z tábořiště úplně vyřazovala.
Všechno zakončil táborák. O trošku menší než ten první ale přesto dostatečný. Scénky předvedené oběma týmy stály za to. Kytaristé se docela dobře sehráli. Přišla i jedna nová sloka do Mašinky, prostě všechno klapalo, jak mělo. Poslední večer se nachýlil ke konci. Na závěr večerka a potom snad i malá slza, tábor končí. Ráno v sobotu už jen balení a potom uklízení a uklízení. Tábor 2019 je minulostí. Bylo to suprové, kouzelné ale krátké. Tak za rok. Aaahhhooojjj!!!
Auf wiedersehen, goodbye, arrivederci, au revoir, hasta otro rato, do widzenia, per dies …
Táborové pluska a mínuska
Mínuska
Inu přece jen zručnost některých našich členů v práci s různými nástroji.
Slovní repertoár některých táborníků by se přece jen mohl zmírnit.
Pojetí spaní pod širákem, není jako lehnout si na pláži a čekat až Vás spláchne vlna.
Pluska
Nasazení při dělání vlnek, o dost vyšší než loni.
Získání hodnosti Orlího bojovníka po dlouhé době.
Vykonání zkoušky orientace na stupeň velký čin po značném čase.
Nasazení při družinových hrách
Kvalitní a originální táborákové scénky
Nasazení v závěrečných gigahrách
Dobré zapojení přespolních členů
Hudební umění a nasazení instruktorského týmu (Žádnej neví jako já, že vodáci zpívat umí, žádnej neví jako já, co si s nima užije :) )
Poděkování – celý tábor dělá skupina nadšenců, dělá to ve volném čase, z vlastní vůle a jen díky jejich přístupu, nasazení a energii vše běží jak má. To, že to dělají dobře, dokládá, že se tábor koná každý rok a náš oddíl funguje i během celého roku. Není to však v dnešní uspěchané a zvláštní době samozřejmost, proto bych tu rád poděkoval všem, co přiložili ruku k dílu a tím vytvořili krásné 3 týdny putování na Kadově. Pár zvláštních děkovaček si dovolím níže, mohl bych samozřejmě vyjmenovat všechny členy našeho týmu, ale přece jen my pár jmen zůstalo v hlavě více:
BB a Pájce: kdysi dávno bývaly v televizi vždycky dvojice komiků a bavičů, kteří bez sebe nemohli být. My máme v oddíle právě BB a Pájku. Sranda s nimi je taky, ale hlavně mají ohromně blízko k dětem (někdy možná více než je nutnéJ ) a to se cení. Navíc letos dostali některé dny roli kuchtící, což zvládli se ctí a podle prázdných hrnců i chutně. Není to sranda zalézt do kuchyně a připravovat jídlo pro 60 lidí. Oni to zvládli, povedlo se. Plus přidaná hodnota v podobě věčně dobré a bujaré nálady.
Motyce: Mívali jsme na táboře tři zdravotníky, dva zdravotníky a i jednoho. Letos tento nelehký úkol připadnul na motyčku. Někdo nemohl, jiný nás nechal ve štychu, ale zdravotní umění naší vysokoškolačky obstálo. Samo sebou paní doktorka měla k ruce i nějaké ty kamarády jako zdravotní sestry, ale hlavní tíha ležela na ní. Pokud víte jakou má tělesnou konstelaci, je až s údivem, že to všechno zvládla. Trpělivě ošetřovala vážná i nevážná zranění, vysvětlovala rodičům, že odřený palec není smrtelný a podobně. Tady to není jenom o samotné práci zdravotníka, ale skáče tady i zodpovědnost a my jsme moc rádi, že tohohle blonďatého zdravotníka máme a snad pár dalších let mít budeme.
Brm: Takový druhý hlavní kuchař nastoupil vždy na pár dní každý týden. K tomu má na starosti i ty závěrečné suprové dorty. Jídelníček dle států jí připravil Brambůrce mnohá úskalí. Myslím, že Brazílie nebude patřit k jejím oblíbeným státům, avšak bojovala s nadšením a zaslouží obdiv. Nápad v podobě prasátek v županu kvitovali všichni s radostí.
EH team: Tady je to asi těžko určené, ale dle mého pozorování takovou hybnou silou hlavně na táboře byla Naty. Starala se o noviny, řešila co kdy a kde bude. Snažila se aby otěže EH byly pevně drženy, aby všechno jelo jak má. Rozdávala statečně tetování za vlnky, vedla si evidenci a pořád si tak nějak držela i pozitivní náboj. K tomu navíc přičíst krásně odehraný obřad 3 orlích per.
Twigy: Třetí do party gastronomických kouzelníků přiložil ruku k dílu, když bylo potřeba a docházely síly. Vždycky na konci týdne, většinou na víkend jsme se mohli opřít o jeho poklidné a precizně zorganizované vaření. Twigy navíc má celou řadu mašinek a udělátek, které rád zapůjčí. Navíc jeho školení osvětlilo i těm méně bystrým jak zapnout centrálu, jak načerpat vodu a podobně.
Muži, fyzická nekončná energie: Loni jsem měl jemné výtky k přístupu mužské části instruktorstva. Letos jsem si musel párkrát rýpnout, ale je tady velký progres. Dřevo, nekonečná oprava mola a spousta další práce udělali chlapci levou zadní. Jejich fyzický fond se zdál někdy až nezdolný. Především se to projevilo při úpravě prostoru u táborového kruhu. Vydolovat ručně kořeny stromů, stejně tak přehazovat kameny těžké kameny a podobně jim šlo náramně. Někteří z nich přiložili ruku i k programu (Danovi dražby, Honzíkovo mapa k EH). Myslím, že je to nastartováno správným směrem a moc mě to těší. Ještě musím připomenout, že fungovali v různé obměně jako zásobovači. Kolikrát museli do Kadova do mrazáku, spočítat dle mého názoru ani nejde.
Sepsal táborový pozorovatel, ale rovněž i náruživý cestovatel, majitel nejlépe znějícího ukulele Hromada lidí (to je přezdívka)