Skotsko 11.9-18.9.2018

 

Skotsko – 11.9 – 18.9 2018

Skoro až tradičně a pravidelně vyrážíme jako vedoucí na různé to zahraniční mise. Letos padla volba na zemi trošku vzdálenější, ale o to přitažlivější, a to na Skotsko. Zemi údajně s nádhernou krajinou a větrným počasím zasazenou na Britské ostrovy. Vydalo se nás osm statečných, přičemž sedm z našeho oddílu a doplněni jsme byli jedním sarančetem od Bams tedy Vojtou. Jelikož ale už nějaký ten pátek je jeho spřízněnou duší naše Motyka dá se říci, že i Vojta byl částečně domestikován.

Vše začalo v pondělí 10.9 odpoledne, kdy mě v práci naložili Martina s Vořechem a svezli jsme se dolů k autobusu. Sraz všech členů expedice, který jmenovitě zněl Koudy, Motyka, Prdka, Vořech, Klausovka, Vojta, já a Pauza byl až v Praze. Většina z nás se sešlo na Andělu a odtud přejela do dočasného azylu k Vojtovo strejdovi. Odtud jsme pak vyrazili na nákup nezbytných potravin na svačinu sebou, ale i na vaření v té zemi za mořem. Dostal jsem funkci provianťáka takže jsem hlídal, aby všeho bylo dost a dokud kapacity našich kufrů dovolí, aby se nabralo, co šlo. Pauza se připojil až večer. Obsadili jsme jeden pokoj u strejdy a jali se dělat toasty. Ono udělat 64 toastů chvilku zabere, stejně jako je zabalit, takže kolem půlnoci jsme teprve uléhali na karimatky. Byl to takový před přípravný den. Těch příprav ale proběhlo mnohem více. Vořech udělal základní náčrt našeho okruhu. Každý si připravil nějaký den dle návrhu a v rámci něj zajistil spaní a vstupy do hradů nebo jiných památek. Já jsem připravil jídelníček. Vořech ještě zamluvil auta a letenky. Takže věcí to bylo dost a dost, ale jejich vyřešení dopředu nám ulehčilo mnohdy práci a ušetřilo čas.

11. 9  – letecký den a Edinburgh

V šest ráno se ozvaly budíky. Rychle se balilo a nedbaje návrhů Pauzy, že je lepší využít nějakou taxi studentskou službu, se vydaly naše nohy směr tramvaj a posléze autobus. Tyto spoje nás přepravily na terminál jedna, odkud létají spoje do království Británie. Sice nás přemáhala únava, ale jelikož mezi vodáky by si morouse pohledal tak nálada panovala dobrá a jali jsme se obalovat kufry fólií. Po jejich odevzdání jsme se rozhodli dáti si letištní kávu a následně se odebrat přes odbavovací prostor. Nevím, jestli víte jak to chodí na letištích, ale pro mě je to vždycky trošku stresové. Batohy dát na pás, vyndat z nich elektroniku, tekutiny jen určité množství. No prostě mnoho věcí a všechno je ještě ukotvené tím, že před vámi se hrnou lidi a za vámi taky. Takže je to trošku mačkanice a trošku tlačenice. Inu zvládli jsme jí a usedli do letadla.

V letadle jsme seděli skoro pohromadě jen Vořecha a Vojtu odvály letušky trošku jinam. Pro mě osobně je to vždycky trošku zážitek to lítaní, takže sedím, koukám a nedutám. Pro jiné je to už asi i rutina, a tak snad již před vzletem Prdka upadá na okýnko a spí. Koudy to zalomil o sedačky, Motyka do knížky a podobně. Let trval něco přes dvě hodiny a ještě je nutné započítat časový posun s hodinkou méně.

Následovalo vyběhnutí z letadla, mihotání v davu lidí a ejhle už jsme v hale a blíží se k nám na pásu kufry. Koukáme po našich a tu vidím, že ten náš má vytažené madlo. Říkám si no tak je vytažené to bude dobré, ale ne. Ono nejde vrátit. Super, super. Takže hned pět minut v cizině a už jdeme šprechtit. Teda já ne. Moje angličtina patří do kategorie total basic. Máme sebou ale Prdku tudíž jí svěřujeme tenhle úkol a ona s vervou vysvětluje neoblomné úřednici, že to jako někdo vytáhnul moc  a tím zničil. Úřednice nevěří, ale když vyndáme všechny věci z kufru a ukážeme, že to pořád nejde. Dá nám formulář a vše dořešíme přes internet. Tak uvidíme, jak to dopadne.

Pokračujeme dál k půjčovně aut. Tam Vořech, Koudy a anglický supervizor Prďa jdou domluvit auta. Je třeba zaplatit pojistku, zjistit další věci. Upsat se ke kauci. Za půl hodinky je hotovo a už jdeme k autům. Jedná se o dva prostorné vozy. Tvoříme posádky Já, Klausovka, Prdka a Vořech. V druhém autě je Vojta, Pauza, Koudy a Motyka. Skládáme kufry a pak už kluci zjišťují ten základní fakt. Volant je vlevo, protože se tu vlevo jezdí. Chvilku si na tu věc zvykají. No a pak už pomalu rozjezd, jednička, plyn a jedeme. Navigátor hlídá levou stranu a my pomalu vjíždíme na silnici. Nervozita panuje, ale náš řidič Vořech nedává nic znát a jedeme.

První zastávkou je obchodní řetězec Aldi. Poslání je jasné doplnit zásoby a nabrat do košíků jídlo na další den. Prostupujeme obchodem, koukáme co je nového a co nabízejí zdejší regály. Zjišťujeme, že spoustu věcí máme u nás taky, ale některé přece jen ne. Například velké balení chipsů, které tvoří malé pytlíčky s různou příchutí této bramborové pochutiny. No nepřijde nám to vůbec ekologické, ale co se dá dělat. Bereme jeden pytel na zkoušku. Stejně tak frčí i různé druhy džusů, prodávané ve velkých barelech. Naplníme košíky, zvládneme i platbu a už pokračujeme k autu.

Cesta teď vede skrz Edinburgh až na naše ubytování zařízené skrz Prdku. Jedná se vlastně o činžovní dům a v něm o velký byt s několika ložnicemi a velkou kuchyní. No prostě bezva bydleníčko. Naneseme všechno naše haraburdí dovnitř. Dáme si zdravotní desetiminutový odpočinek a už razíme do metropole na památky. Naším cílem je jedna z nejhlavnějších, tedy místní hrad. Podobně jako třeba a Praze sem směřují kroky tisíců návštěvníků. Vstupenky máme koupené předem, takže rovnou procházíme bránou. Nejdříve nám to nedochází, ale podle toho jak se všechno hýbe, tak tady strašně fouká vítr. Stromy dostávají nápor, vlajky na stožárek, naše vlasy rovněž nevydrží v klidu. Začínáme zkoumat hradní zákoutí. Stoupáme k nejstarší části hradu a dobýváme i korunovační klenoty. Co na tom, že se už hojnou dobu nepoužívají, protože Skotsko je součástí jiného státního útvaru.

Po hradu následuje bojovka, s názvem najdi plynovou bombu. Jelikož jsme vodáci kuchtiví tak počítáme s tím, že si celý týden budeme vařit večerní pokrmy. No, a protože několik dní máme spát mimo civilizaci, tedy v kempech. Musíme mít na co dát naše ešusy. Koudy zdatně a neomylně najde díky dnešní době na netu přes mobil krám, kde mají bomby mít. Vyrážíme tam a tlačí nás trochu otvírací doba krámu. V tu chvíli začíná právě ta bojovka. V krámu jsme včas. Vbíháme dovnitř, ale bomby nemají. Hledáme další podobné obchody a vydáváme se k nim. Někde je nemají, někde neví co to je, někde jsou vyprodané a jinde už je zavřeno. Čas neúprosně tiká a my běháme jako stádo skrz centrum města. Naštěstí nás zachraňuje poslední obchod. Jupí jau, to je tak dobře. Mají všeho dost, takže kupujeme 4 ks a oddychujeme.

Následuje procházka městem po královské míli. Jedná se o přes kilometr dlouhou cestu lemovanou různými historickými skvosty. Kocháme se a užíváme si rozmarů počasí. Takže chvilku nás smáčí déšť a chvilku hřejí sluneční paprsky. Po obhlídce základních věcí jsou naše nožičky unavené. Není divu, vždyť našlapaly 15 kilometrům. Vracíme se na ubytování a dáváme se do vaření večeře. Jedná se o těstoviny se zeleninou, sýrem a česnekem. S Koudym zdatně plníme hrnce a za hodinku už je všechno vyhotoveno ke konzumaci. Plníme svá bříška a začíná se vkrádat do našich očí únava. Chvilku ještě klábosíme na různá témata a pak se rozcházíme do našich ložnic. Zde je to myšleno zcela reálně, protože rozmístění bytu nabízí pro každého vlastně skoro svojí ložnici.

12. 9 – Kelpies, Falkirk Wheel, Stirling

Ráno, raníčko skáčeme z postele. Každý se pídí po nějaké snídani a užíváme si stolování britského stylu. Každý má něco jiného a všichni v klidu kecáme a děláme svačiny na první z náročnějších dnů. Vždyť vyrážíme z civilizace směr džungleJ. Po snídani a hygieně se již trmácíme s kufry dolů. Za stěračem našeho auta jsou jakési papíry. Teda, teda to je nějaká reklama. No nebyla to reklama ale pokuta. Prý se tam, kde jsme nesmí stát od 6:00 – 9:00. Nejvtipnější mi přijde, že pokuta je z 8:30, kdy už jsme všichni byli vzhůru. Zatímco se naše žaludky plnily dobrotami tak nám někdo napařil 30 liber za špatné stání. Stanou se i horší věci, avšak nemusely by.

Nasedáme do aut a jdeme okusit silniční provoz hlavního města. No je to pěkně přecpané, přeplněné a občas matoucí. K tomu je třeba připočíst ještě ono pověstné řízení vlevo. No opět v duchu smekám , nad Vořechovo klidem a uměním řidiče. Vyplétáme se z Edinburghu a směřujeme směr první dnešní atrakce. Jsou jí sochy koní. Když řeknu sochy koní tak to asi tak nezní, jako když zvolám obrovské sochy koní asi tak patnáctkrát větší než my a navíc celé z kovu. Součástí toho zde je i plavební kanál s malými loděmi. Je to atrakce jak má být, tudíž všude turisti. Stejně takové je i počasí. Jak má být. Za slunečného svitu vylézám v tričku, abych za deset minut nandal kvůli větru mikinu a za dalších deset minut se schoval pod stříšku krámu jelikož přišla průtrž mračen.

Po obhlídce koní, míříme tam, kam se páni architekti těšili velmi a to na zdejší kolo. Kolo zde funguje jako hydraulický výtah na lodě. Přijedete dolů, najedete dovnitř. Kolo se začne pomalu otáčet a jede nahoru, až Vás vynese na začátek horního kanálu. Funguje to jako přeprava, ale i jako atrakce. Záleží na každém. Viděli jsme to z několika stran a směrů a pokaždé to bylo super.

Poslední zastávkou dne je středověký hrad Stirling. Historické městečko s dominantou v podobě mohutného hradu a zároveň pojízdného stánku se zmrzlinou. Padá rozhodnutí nejít dovnitř, neboť vstup je lehce nastřelený a nejspíš by nás čekalo něco podobného jako na hradě v Edinburghu. Využíváme jen přístupných částí, ale i z hradeb je výhled do okolí prostě krásný. Navíc vidíme dvě až tři duhy. K zážitkům zdejším patří snad jen Pauzovo ztracení na hřbitově, ale protože jsme kamarádi tak jsme ho nakonec našli, aby tam nemusel strašit ještě dneska.

Nastupujeme do vozů a dle navigace míříme do prvního kempu. Krajina se pomalu mění a výhledy začínají být super. Ráz přírody připomíná Šumavu, a když drandíme po úzké silnice a z obou stran nás lemuje lesní porost a tu a tam vykoukne jezero, připadáme si trošku jako když jedeme na soutok Otavy.

Dnes spíme v kempu Glenmore. Dorážíme do něj krátce před sedmou. Vojta velký lingvista jde domluvit ubytování a vrací se s jasnými pokyny. Žádný stan nesmí být blíže k sobě než tři metry. Divíme se, ale dle hustoty osídlenosti kempu je tento zvyk dodržován. Táboříme blízko jezera, všude kolem zeleň a kdyby nebylo trošku chladno, tak je nám hodně příjemně. Vytahujeme vařiče a připravujeme první pokrm, což je hrachová polévka s klobásou a chlebem. Vařiče hoří, voda se vaří, polévka voní. Všem nám to jde, snad jen Vojta neodhadl sílu svého vařiče a lehce polévku připálil. Ještě, že Motika je tolerantní a vůbec nehází pohledy, které by dokázaly rozstřelit i tvrdý kámen.

Po večeři ještě dobíháme na pláž jezera. Udělat nějaké to romantické foto a projít se po písku. Tma však nemilosrdně naše kroky utíná a vracíme se zpátky ke stanům. Vedeme ještě trochu družného hovoru, ale přece jen náročnost trasy se projevuje a jednotliví členové výpravy postupně mizí ve stanech a brzy se kempem ozývá souzněné chrápání strakonických vodáků.

13.9 Cair Gorm, hrad Cawdor, jezero Lochness, hrad Urquhart

Probouzíme se. Trošku mrholí. Na to si ale musíme zvyknout. Lepší to nebude, nemůže. Jsme ve Skotsku. Balíme stany a přitom snídáme. Líbí se mi Vořechovo ukládací systém na stan i sestava kufrů. Vejdeme se krásně.

Před devátou zařazují kluci jedničku a vyjíždíme z nocoviště. Náš směr je nyní stoupat a razit vysoko. Čeká nás pátá hora Skotska co do výšky. Sice jde vlastně o prcka. Má jen 1245 metrů nad mořem. Avšak  parkoviště, kam nás dostaly naše vozy je umístěno v 642 metrech. Celá trasa má do tří kilometrů, což značí, že nás čeká výstup strmého rázu. Bereme batohy a jdeme na to. Beru si i vrcholové pivo. Napřed kráčíme po pěšině, následně se přidají kameny. Vítr zatím lehce pofukuje. Jdeme v klidu. Ti co mají rádi borůvky, což já nejsem, tu a tam kleknout a začnou se tímto fialovým druhem lesních plodů cpát. Zatím mají sílu.

Pokračujeme dál. Krok za krokem a zjišťujeme, že trasa nás vede mezi dřevěným plotem a zároveň jde v podstatě o klikaté serpentiny. Fouká o trochu více. Vořechovi s Pauzou připadá náš postup a hlavně zvolená cesta nudná. Transformují se tedy do horských kamzíků a začínají skákat po stezce z kamenů a hlavní skupině se odpojují. Za chvíli jsou vidět v dálce, jako dva spokojení sudokopytníci. My pokračujeme stále vzhůru. Mizí dřevěné ploty a vítr ukazuje svojí sílu a je opravdu prudký. Dorážíme k budově občerstvení, která je ale zavřená. Čeká nás posledních 500 metrů přímo na vrchol po kamenných schodech. Pro snadnější cestu se držíme provazu. Vítr už nefouká, ale duje. Z posledních sil dobýváme vrchol. Je zde kamenná mohyla. Fotíme se, ale opravdu nepříjemně duje. Za chvíli přihopsávají i kamzíci a všichni jsme pohromadě. Děláme vrcholovou fotku, ale kluci mají strach, že by jim přístroj vítr zchodil, a tak vždy někdo na fotce chybí.

Sestupuje pomalu dolů. Je to příjemnější, ale i tak fujavec do zad nic moc. Mezi žebříky už je situace lepší a v klidu kráčíme dolů a dolů, až jsme u aut. Vyndávám vrcholové pivo. Nebyla na něj chuť a hlavně je snad i zmrzlé, či co. Nasedáme do vozů a hřejeme se topením. Když řidičům povolí prsty, pokračuje směr hrad Cawdor.

Dojíždíme na parkoviště a čeká nás hrad jako z nějakého romantického filmu. Obklopen velkými zahradami, takže srdce každé Motiky zaplesá. Ono je otázka jestli jí táhnou ty kytky anebo touha okopat celý záhon a že jich tu bylo. Po vstupu se nám rozevřel pohled na malebný hrad a vedle něj na dvě velké zahradní plochy. Oboje bylo moc pěkné, i když jaro určitě nabízí lepší a hlavně i barevnější pohledy. Z hradu si rovněž pamatuji snahu Koudyho urobit si uměleckou fotku a peskujíce Monču, aby ho vyfotila tak nebo tak. Až později zjistili, že sice se Koudy narafičil dobře, usmál se, zakryl čepicí neučesané kadeře, ale Monče zůstal na objektivu prst. Takže umělecká fotka je s palcem.

Ze zahradního hradu se naše dvoučlenná kolona rozjela k jezeru Loch Ness. Druhé největší skotské jezero opředené bájným příběhem o příšeře nás přivítalo lehce zlepšeným počasím a kupou turistů. Zastavili jsme na první vyhlídce a kochali se výhledy. Cíl bylo ale parkoviště u hradu Urquhart. K hradu se šlo přes návštěvní centrum a samotná hradní stavba byla přímo na břehu jezera. Zbylo z ní sice málo, ale i tak se nám hrádek líbil. Navíc prostě ty vyhlídky patřily k nejhezčím, co jsme za pobyt viděli. Díky tomu, že jsme stihli vstup těsně před zavíračkou, došlo i k tomu, že postupně davy řídly a na konci už zde bylo jen pár nadšenců.

Naskákali jsme do auta a přesunuli se do kempu Borlum Farm. Byl od jezera nedaleko. Nevýhodou kempu bylo to, že šlo vlastně o jednu velkou louku. Při větrných podmínkách bylo stavění stanů docela oříšek. Druhá lehká potíž byla ve vybavení sprchami. Ty zde tvořila přistavěná buňka a chyběly zde fény. Sušení vlasů patřilo tedy k náročnějším.

Vařili jsme opět na vařičích a tentokrát brambory, lunchmeat a cibuli. Vše se zalilo následně rajčatovou omáčkou značky kečup. Jelikož všechno zmizelo. Domnívám se, že se kulinářská akce povedla. Noc přišla opět docela brzy. Navíc došlo k zdržení kvůli mytí, a tak bylo na jednou po desáté a chuť jít spát se stala nutnější a nutnější.

14.9 – Elian Donen Castle, ostrov Skye -  Kilt rock, Quaring Vista,  Mealt Falls, Fairy Poolls, Armalade

Klidný a nerušený den hlásal Vořech večer. Takže ráno v klidu vstávání až déle, vlastně spíše okolo deváté hodiny. Uklízení pomalé a nijak kritické, balení rovněž. Čas pomalu tiká, ale neřešíme a opravdu v klidu vyrážíme až před desátou hodinou. Opět míříme podél jezera s bájným tvorem a kocháme a kocháme. Výhledy jsou prostě super. První zastávkou je hrad Donen Castle. Přicházíme zde do styku s místní tradicí rodů. Každý ze skotských rodů měl svůj vlastní hrad. Některé přežily, jiné zanikly. U tohohle je to tak na půl, protože se jednalo vlastně o zříceninu, avšak členové rodu vydaly nemalé prostředky na rekonstrukci a celou stavbu podpořili tak, že nyní máme pocit, že tak stála vždy. Hrad se dá projít celý a je plný sbírek různého druhu. Nechybí ani fotogalerie rodu.

Po prohlídce dáváme ve zdejší kavárně kávu a rokujeme jak dál. Blíží se přejezd na jeden z monumentů výletu, a to ostrov Skye. Odrážíme auty a po mostě se dostáváme na něj. Blížíme se k severu, navíc k moři a krajina mění tvar a horizont. Mizí stromy a objevují se vysoké kopce, které jsou tu červené a tu zelené. Porost je však spíše skromný. Po nákupu potravin se blíží základní výhledové milníky, a to Kilt Rock a Quaring Vista. V podstatě jde o vodopády a pohledy na moře, vše rámováno lehkým větrem neboť ostrov dává jasně najevo, že umí být zlý. Sice nám občas hučí v uších, ale je tu krásně a oči se nemůžou nabažit.

Pokračujeme dále a stoupáme po úzkých silnicích, kde se musí vždy auta vyhýbat na speciálních odpočívadlech. Po cestě míjíme i řadu ovcí jak jdou neohroženě po silnici. Klopýtají a klopýtají. My sjíždíme do města Ugh a zde tankujeme nádrž. Dostáváme se do malinkatého časového presu, ale pořád to jde, neboť tento den je klidný a nerušený. Poslední zastávka mají být vodopády s koupáním, název mají Fairy Poolls. Z parkoviště k nim vedou 2 kilometry cesty. Pomalu jdeme, krok za krokem. Přeskakujeme řeku uprostřed cesty. No příjemná kamenná cesta ubíhá, ale slíbené laguny nevidím. Začínáme řešit, co je laguna a zjišťuji, že Vořech má jinou definici než já. Nakonec tedy plavky nevyužíváme a vracíme se. Tma už je v podstatě všude. Na parkovišti vyndáváme vařiče a připravujeme gulášovou polévku. Voní fakt dobře a i tak chutná.

Je kolem deseti večer. Kemp dneska neseženeme. Ráno musíme být na trajektu v osm ráno. Vítězí plán dorazit k trajektu a vyspat se v autě. Kluci berou poslední síly do hrsti a kolem půlnoci koukáme na mořskou hladinu. Čeká nás osm hodin v autě. Osm jak se ukazuje strašných hodin v autě. Není tu kyslík, není kam si dát nohy. Je tu takové zvláštní horko. Prostě nic co by bylo příjemné. Záchranou je až ranní světlo. V šest vstává první odvážlivec, a když to ostatní vidí tak do hodiny jsou vzhůru všichni.

 

15. 9 – Glennfinan Viaduct, Fort William, Ben Nevis Distillary, Steall Waterfall, Loch Lomond

Rozlámaní ale natěšení jsme se soukali ráno z aut. Nejdříve všude panoval klid, avšak postupně přibývalo vozů a i my se zařadili do proudu směr trajekt. Tady bylo vidět, jak to mají všichni zdejší pracovníci natrénované. Trajekt přijel, hned začali navigovat auta na jeho palubu. Najeli jsme, vystoupili a šli se kochat pohledem na moře z vyhlídky. Byl to skvělý pohled. Moc se nám líbil. Vítr šlehal do tváře. Moře se valilo podél kýlu a my dýchali slaný vzduch a zároveň si uvědomovali, že míříme po moři opět na pevninu. Opět se nám tady vyznamenal Koudy, neboť mi řekl, ať si stoupnu ke kraji trajektu, že si chce udělat fotku stařec a moře. Vtipné, vtipné opravdu. Cestou nám také začaly křičet naše auta. Není asi zvykem je při přejezdech zamykat. Přece jen to s lodí docela houpalo. Za hodinku bylo po všem. Vyjeli jsme do přístaviště a z něj zamířili k mostu.

Nejednalo se kdejaký most. Byl to most pohádkový. Jezdí po něm totiž vlak do Bradavic. Jasně taky mi nepřišel ten dopis v deseti letech, ale aspoň vidět ten stroj, co vozí ti, kterým přišel se zdálo fajn. Zdálo se to i mnoha jiným turistům, proto nutno podotknout, že tady byl docela nátřask. Kluci však zdatně zaparkovali a už jsme se šplhali na kopec, abychom vláček viděli lépe a mohli udělat nějaké žůžo fotky. Nutno podotknout, že celý kopec byl podmáčený, a to tak že totálně. Jedno velké bahniště turistům nevadilo a nám vlastně taky ne, i když jsem zde málem přišel o svojí levou botu.

Chvíli to vypadalo, že vlak nepojede. Ač kouzelný dostal zpoždění. Najednou se objevila pára. Lidí se zmocnilo veselí. Páry přibývalo. Slyšeli jsme předení lokomotivy. Souprava najížděla na most. Záhadně zpomalovala a vypouštěla stále více páry. Z jejich okének cvakaly fotoaparáty a do jejich okének se opíraly výstřely z našich a okolních přístrojů. Vlastně šlo a jakýsi digitálně fotografický souboj blesků. Po deseti minutách vlak projel a horda návštěvníků se šinula dolů. Domníval jsem se, že po mostě může jezdit jen vlak do Bradavic, ale za chvilku prosvištěla klasická linka.

Od mostu nás Koudy, což byl majestro celého dne vedl do Fort William. Nazval bych to jakýmsi hlavním městem oblasti. Tady nás čekalo muzeum kraje. Bylo to moc pěkné muzeum na náměstí, se vstupem zdarma a napěchované spousty předměty různého druhu. Přirovnal bych to ke krajskému muzeu v Českých Budějovicích. Prodávali zde i suvenýry a tudíž mohl Ondřej splnit svojí tužbu a koupit si katapult. Následně jsme o něm asi hodinu nevěděli, neboť střílel různé věci na různé lidi. Naše tělní hardwery začaly vyžadovat kofein, a tak se naše osmičlenná sebranka utábořila v jedné kavárně, kde do sebe nalila něco kávy, něco latté, něco čaje. Povzbuzeni jsme pokračovali k dalšímu bodu programu, a to ochutnávce whisky.

Navštívili jsme Ben Nevis Destillary. Přijeli jsme včas a pan vrátný nás vrhnul na prohlídku se zájezdem z Indie. Mluvilo se anglicky a já bojoval s překladem. Někdo určitě rozuměl všechno. V konečné fázi to přirovnám k něčemu co znám, a to je prohlídka pivovaru. Mají tady kádě, různé se to vaří, přidává se a zahřívá a dává se to do sudů. Jednoduše hodně shodných znaků a pár je samozřejmě rozdílných například barva, obsah alkoholu. Po prohlídce, ještě proběhla degustace a rovněž nákupy produktů.

Čas opět nepříjemně pokročil, ale náš program ještě nekončil. Čekala nás výprava k vodopádu. Musím uznat, že rozhodně stála za to, i když cesta byla kamenitá a postupně se zde poprvé začaly objevovat jakési mušky, které nepříjemně štípaly a kousaly. Nejdříve se stoupalo skrz kamennou horu. Poté však přišlo nádherné travnaté zelené údolí s řekou a výhledem na vodopád. Přes řeku byla provazová lávka. Koudy nadšeně skočil a jal se přelézat. Nevšimnul si, však ostatní v klidu postávají a raději házejí žabky do vody. Přelezl a pohledem se tázal, jdete? My mu odpověděli pohledem, nejdeme. Jen Pauza kvůli fotce zdolal kus provazu a po schválení akčnosti snímku se vrátil zpátky, stejně tak i Koudy.

Dostali jsme se do lehké časové tísně. V kempu, kde byl domluven nocleh, nám řekli, že v osm zavírají recepci a tudíž nás tam pak nepustí. Museli jsme tedy dorazit do osmi. Vořech zadal navigaci a vycházelo to cca. s pěti minutami náskoku. Jenže kemp ležel u jezera Loch lomond a podél něj se táhne poměrně úzká a frekventovaná silnice, takže jízda není rozhodně plynulá. Začalo padat šero a na navigaci se stále přepočítával dojezd do cíle. Někdy Ondra minutu najel, jindy dvě ztratil. Navíc dvacet kilometrů před cílem se ozval vůz, že mu dochází benzín a ujede tak ještě 30 km. Nálada v autě i tak patřila k těm lepším. Řidiči ukrajovali kilometr za kilometrem a bojovali s časem. Povedlo se za tři minuty osm nás přivítala závora a déšť. Správce nám bránu otevřel a my již v podstatě po tmě hledali určené místo.

Následovalo stavění stanů v silnějším dešti. Sehranost z předešlých dnů se ukázala jako výhoda a během pěti minut vše stálo. Zabrali jsme takový malý výklenek s dřezem na vaření. Tentokrát jsme jeli v těstovinách, a to buď s rajskou, nebo kari omáčkou. Vyhrálo kari. Slupli jsme jídlo a využili následně místních umývárek, kde jsme ale asi způsobili docela záplavu. Začalo opět silněji pršet, foukal vítr a šla do nás zima. Proto jsme se rozhodli jít spát a dohnat i předešlý den. Během noci se zvednul i poměrně velký vítr. Musím zde podotknout, že jsme rád za nové oddílové stany, protože ty staré by to rozhodně nemohly přežít. Tady, i když konstrukce měla co dělat, vydržela a i plachta zadržela provazce vody tak, že jsme zůstali po celou noc v suchu.

16.9 – The Devills Pulpit, Baloch castle, Glasgow, Motýl a prase, Eurohostel

Ráno foukal silný vítr, ale nepršelo. Šel jsem se, ještě než se osazenstvo našeho zájezdu probudilo kouknout k jezeru. Fakt pěkný, moc se mi líbilo. Všude vodní plocha, kolem zeleno. Jen ta zima byla fakt lezavá. Na druhou stranu asi jde jen o zvyk. Místním to rozhodně nevadí a táboří tady i v tomhle počasí a neřeší. U nás v téhle konstelaci v kempu nikdo nebude.

Po návratu už se z kukel spacáků líhnuly první motýlí larvy. Nejspíš vypadla první Klausovka, záhy Motika a další slečinka Pauza. Na vařičích začala vařit voda a do hry přišlo i z domova vezené tři v jednom. Nejdříve si ho dal jeden člověk, následně druhý až nezbylo, což považuji za dobré. Proč přece voziti něco na druhou stranu moře navíc.

Foukalo a všude bylo mokro, ale balit se muselo, takže opět stany do aut, věci do kufrů. První bojovkou bylo sehnat benzínku. Povedlo se. Takže se mohlo pokračovat dál. Další zastávka vznikla jako poloviční improvizace. Původně jsme se měli plavit loďkou na nějaký ostrov, to však nevyšlo. Vořech našel v průvodci zmínku o jakési ďáblovo roklině, a jelikož ten název zní útulně a mile, směřovala kola našich vozů tímto směrem.

Na malém parkovišti zůstala auta a my šli podél šipek. Zajímavé bylo množství cedulí, které hlásaly, pozor nebezpečí, vstupujte jen podle sebe. Přelezli jsme plot a pokračovali. Bylo slyšet řeku a barva půdy nejspíš kvůli podloží dostala červenou barvu. Dostali jsme se, až do rokliny do níž šlo sestoupit. Sice trošku náročně, ale šlo. Dole se pak naskytl úžasný pohled na červená skaliska, divokou vodu a nedotčenou přírodu. Ráj pro fotografy myslím, že i hlavní modelína v našem týmu Koudy si urobil pár desítek ne-li stovek záběrů. Každopádně tato improvizace stála za to a Ondřej volil dobře.

Začali se ozývat i žaludky a proto jsme rozhodli zastavit na nákup. Po tradičním baštění, kdy kolovala většina potravin sem a tam, jsme se vydali ke zdejšímu malému hradu. Nacházel se u jezera Loch Lomond, ale spíš to byl zámek s velkým parkem a zahradou. Počasí opět ukázalo méně milou tvář, a tak nás trošku převálcovala sprška deště.

Zbytek dne byl vyhrazen pro town trip v Glasgow. Nejdřív najít hotel. Potom najít parkoviště. Provést ubytování, správně zaparkovat. To všechno se vtěsnalo asi do třiceti minut. Po obdržení klíčů jsme dojeli do velkého parkovacího domu. Tam jsme sbalili kufry a všechen nepořádek v autě a vydali se k pokojům. K ubytování bych měl vlastně samé plusy. Krásně velká kuchyně, společenská místnost s televizí jen pro nás. Velké sprchy a i sociální zařízení. Trošku problém dělalo jen to, že náš pokoj byl nejspíš asi pro 12 lidí, což mu dávalo velký prostor. Na druhou stranu však neměl okno, takže při zhasnutí se spustila absolutní tma a to jak ve dne, tak v noci.

Po vybalení a zkulturnění nás čekal výlet do velkoměsta. Prošli jsme základní památky jako nejstarší zdejší dům, katedrálu svatého Munga, místní hřbitov, centrální náměstí anebo třeba také muzeum dud a národní divadlo. Kromě toho ještě bylo dohodnuto, že vyrazíme někam za jídlem. Jak jsme se domluvili tak se stalo. Dneska už je na všechno aplikace. Tudíž naši hlavní mobilníci Vojta s Pauzou zapátrali na síti a našli restauraci s romantickým názvem Motýl a prase. V angličtině to zní ještě mnohem lépe. Tam jsme okolo osmé došli. Vořech šel jako předvoj a domluvil s číšníkem místa. Sedli jsme si a užívali prostředí pravé skotské krčmy. Chtěli jsme ochutnat místní chmelový mok. Koukám do lístku a jsem zděšen. Na prvním místě nabízí. Hádejte? No, jako Staropramen, no teda. To jako fakt. Mám dát 150 jako za obyčejnej Staropramen. Naštěstí měli i jiná piva, takže jsme ochutnali raději ty.

Co se týká výběru jídel. Tak byla docela pestrá. Pauza zkusil tradici fisch and chips a po ochutnání konstatoval, že vlastně vůbec neví co na tom Britové vidí, že zlatý kapr. Zajímavé jídlo měl Vořech. Jednalo se jakési maso v těstě. Dámská část výpravy šla do pokrmu zvaného falafel, což já neznám, ale dle jejich plamenných pohledů se jednalo o ostré jídlo. Já zase věřil tradičnímu burgru.

Po jídle jsme ještě ochutnali noční život v Glasgow a pomalu se šinuli do hotelu. Tam jsem myslel, že využiji konečně stůl a světlo a dáme nějakou deskovou hru. No jenže to nevyšlo. V místnosti totiž byla televize. Takže všichni očima, ale musím přiznat, že i já, čučeli na nějaký americký biják. Navíc reklam v britských televizích je snad ještě víc než u nás, takže to běželo snad tři hodiny. Kromě toho každý něco datloval do mobilu. Dnes je éra mobilních pohledů, takže ty lítaly vzduchem jeden za druhým. Z hraní nebylo nic, ale odpočinuli jsme si pěkně.

17.9 – Riverside muzeum, Edinburgh Zoo, Primemark, Edinburg night

Je tma, je tma, je tma. Všichni spokojeně odfrkují. Je tma, je tma. Po dnech spaní ve stanech v lepším nebo v autě to v horším případě je najednou postel příjemným doplňkem večera. Je tma, je tma. Nevíme kolik je hodin a zatím neřvaly ani budíky. Můžou být tři, ale třeba i deset. Nakonec přece jen ticho rozřízne první tón, následně se ozvou i hračky dalších kamarádů. No je osm, takže tak akorát. Stáváme, necvičíme a jdeme snídat. Zabereme naší společenskou místnost a pouštíme se, tedy aspoň v našem případě do kupovaných lívanců s nutelou. Je to dobré.

Po tradičním balicím mumraji opouštíme ubytování a jdeme k autům. Čeká nás poslední den a zítra touhle dobou už budeme sedět raketoplánu směr domů. Teď ale drkotáme kufry po chodníku a v parkovacím domě řešíme placení. Následně nás pohltí dopravní situace v Glasgow. První dnešní zastávka je muzeum dopravy.

Před nějakou dobou jsem byl v technickém muzeu v Praze. Bylo to velké a ohromující. Teď jsem v něčem podobném ve Skotsku. Je to velké, je to ohromující a asi tak třikrát větší a vymakanější. V muzeu, do kterého je mimochodem vstup zdarma, pokud neprohrajete s parkovacím automatem pár liber, je mnoho replik mapující různé dopravní a technické okruhy. Dokonce zde vyrostla i celá městská čtvrť i s podzemkou. Je zde spousta interaktivních věcí. Můžete koukat na videa, vidět digitální rekonstrukce, zkusit si zahrát různé hry. Je toho prostě mraky. Navíc budova má několik pater, takže se rozhodně netvoří fronty a i množství lidí co zde je se rozprostře skoro ideálně. Vedle vnitřních výstav s auty, koly, motorkami nebo autobusy, jsou venku i skutečné modely lodí zaparkované v přístavu. Jde mi hlava kolem, moc se nám to líbí. Páni architekti zase obdivují samotnou stavbu muzea, kterou vytvořila jedna známá architektka, jejíž jméno Vám zlomí jazyk.

Okouzleni po poledni opouštíme muzeum. Glasgow skončilo a teď jedeme zpět. Napřed ještě poslední nákup v poměrně velkém obchodním domě. Zároveň i tankování. Kupují se whisky domů, co jiného přivést ze Skotska. No a pak už je to jasné. Hlavní bod dne a vlastně i celého výletu. Jedeme do zoo v Edinburghu. Jedná se o menší zoo, jež má však několik špeků. Prvním je největší počet druhů chovaných tučňáků, druhým je koala a třetím jsou pandy. Prostupujeme přes poklady a běžíme se kochat. Koalu vidíme. Je to legrační tvor, hlídající svůj eukalyptus co to dá. Vidíme se jí i pohnout a skákat. Tučňáci mají opravdu pěkný výběh a počet jejich druhů je neskutečně pestrý. Navíc jsou docela na lidí zvyklí, a tak skotačí a dělají vylomeniny. S pandou je bohužel problém. Její výběh má speciální režim. Navíc je zvyklá spát více než 12 hodin denně a nesmí se k ní dovnitř. Nezbývá než doufat, že vyleze do výběhu. Vořech se na ní tak těšil, že si sedl před sklo a řekl, že dokud nepřijde tak nikam nejde. My se šli projít dál a měl nám zavolat, jestliže se bíločerný méďa objeví. Nevolal, a když jsme se vrátili, našli jsme ho skoro spícího u výběhu a fotili si ho turisti. Prostě únava z mnoha dní udělal svoje a náčelník nám vytuh.

Po zoo zvítězila v nákupech milující polovině výpravy chuť dobýt Primark. Je to něco jako velký supermarket na hadry. Měli jsme čas. Nebyl už žádný plán, tak proč ne. Jen nás překvapilo, že hlavním nakupovatelem a i iniciátorem celé akce byl Koudy. Počínal si mezi regály jako lev na lovu. Nevíme co přesně ulovil, avšak dle zpráv lvice Šuliny se jednalo o povedené kousky.

Když skončila nákupní akce tak už byla tma. Edinburg se rozsvítil. Z krámu sem vyšel já bez úlovků, následně holky každá nějaké to tričko, či co, avšak bez tašky. No a pak vyšel Koutenských klan obsypán igelitkami. Prostě, kdo umí, ten to dává.

Nebylo co řešit, program se naplnil. Vozy se pohnuly směr letiště. Tam přišlo na řadu vybalování a smejčení. Všechno z kufru auta do kufru příručního. Vymést týden se tvořící drobkový ostrov. Chvilku to přece jen zabralo. Padla desátá hodina, my dorazili do letištní haly. Čekal nás osmihodinový večer na letišti.

Z kufrů jsme vytvořili improvizované stoly. Sehnali židle, kde to šlo a jali se hrát Bang a jiné karetní hry. K tomu jsme pucovali všechno, co zbylo. Brambůrky, gumové medvídky, housky, salámy, sýry, sušenky prostě takový zbytkový švédský stůl se vytvořil a poté zpucoval. Čas běžel najednou pomalu. Okolo půlnoci už se nám nechtělo hrát, a tak se každý zachumlal do svých činností. Četl, pařil na mobilu nebo spal.

18.9. – odlet domů, Edinburgh, Praha, Strakonice

Je pět ráno. Na obrazovce odletů bliká náš let. Jdeme se odbavit a snažíme se pochopit zdejší zvláštní systém. Všichni jsme hnáni do jedné fronty. Letíš do Amsterdamu, do Kodaně nebo Prahy tady je to jedno. Musíme si sami zvážit kufr a následně ho předat obsluze a ta ho hází někam do hlubin. Nevím vůbec jak trefí, zda je to do Prahy nebo Kyjeva. Potom jdeme do další haly, která vypadá jak internační tábor nebo věznice z amerických filmů. Je tu tak deset turniketů na prohlídku a opět všichni najednou. Stojíme ve frontě. Lidí se pohybují. Občas někdo něco vykřikne. Dávám věci do košíku. Musím si sundat i boty. Všechno projíždí a já procházím rámem. Je to za námi a nebylo to příjemné. Hala je neskutečně plná. Hledám svoje věci a pak svoje kamarády. Všichni to zvládli. Jdeme čekat na letadlo. Opět fronta a už sedíme.

Odpoutáváme se od země a letíme. Zmoženi nocí na letišti do deseti minut všichni spíme. Míjí nás nabídka nápojů. Nezastihne nás možnost slev a nevíme, že záchody jsou tam a tam. Všichni klimbáme a vlastně až dosed v Praze, nás budí. Drolíme se z letadla a procházíme kontrolou, bereme kufry a už jsme doma, tedy v Čechách.

Základní změnou je počasí. Za prvé je více než dvacet stupňů, zda druhé nefouká vítr, za třetí neprší. Všechno hodnotíme kladně. Nastupujeme na městskou a svištíme na Anděla. Mačkáme se, potíme se, ale i tak panuje taková uvolněná nálada. Výlet zakončujeme tak jak vlastně začal, a to nezdravou stravou na Andělu. Tentokrát však nemíříme do mexické sféry, ale dáváme si něco amerického J. Knedlo prostě nikde neměli.

Usedáme v autobusu. Opouštíme metropoli a drcáme se k nám do malého městečka. Míjíme most, Lidl, kruháč nic se nezměnilo. Kolem čtvrté jsme doma.

Výprava do Skotska skončila. Bylo to náročné, někdy hektické, ale i díky složení účastníků super a fajn. Nevím, jestli se podaří dát dohromady něco v podobném duchu. Nevím, jestli o to bude zájem, ale vím, že pokud ano tak se klidně přidám, protože takový pytel zážitků za jeden týden se dá sehnat velmi těžko.

Sepsal začínající průvodce po velkých městech Hromada lidí (to je přezdívka)

 

Poděkování:

Děkujeme Vořechovi a Koudymu za bezvadné řízení ze všech stran.

Děkujeme Klausovce za suprové navigování do všech koutů.

Děkujeme Prdce za nasazení jazykové zásoby tam kde již jiným nestačila.

Děkujeme Vojtovi za zařízení prvních dvou kempů a zásobování režnou vodou.

Děkujeme Motyce za poskytnutí průvodce po Skotsku.

Děkujeme Hromadě lidí za donucení navštívit zoo v Edinburghu jako jeden z hlavních bodů programu.

Děkujeme Pauzovi (tady je to horší, za co, za co…), že s námi jel a svojí osobností vkusně doplnil naší sestavu a zajistil, že minimálně jednou denně jsme propukli v huronský smích.