Jak vodáci do Barcelony vyjeli 28.9. – 2.10.2016
Jak vodáci do Barcelony vyjeli 28. 9. – 2. 10. 2016
Inu hned na začátek je nutné zmínit jeden ne zrovna veselý fakt, stárneme :-(. S tím jsou spojené záporné stránky, neb nám některým rostou vousy (ne Vořechu, tobě ještě ne) a musíme se holit, ale také stránky kladné. Tudíž máme plány odvážnější a zkoušíme nepoznané. No a celkově dvanáct odvážlivců se rozhodlo ke konci září vyrazit obdivovat krásy Barcelony, centra katalánské části Španělska. Popis jednotlivých účastníků by vydal na malou knihu, ale jednalo se o pestrou partu. Od gymnazistky mající zálibu v pochybně léčících rostlinách, přes studenty vysokých školy, po mnoho povolání zahrnující ryze humanitní směry, až po ty trošku praktické. Zajímavostí je, že ačkoliv se typ povolání liší stejně jako fanoušci Reálu Madrid a právě Barcelony, tak všechny potřebují k větší části své náplně počítač a jinou techniku. Inu pokrok asi nezastavíš, anebo ho nechceme zastavit :-). K tomu přidám, že dva účastníci s námi vlastně jeli na svatební cestu, takže výlet měl i punc slavnostní. Tolik ve zkratce ve dlouhém úvodu a jdeme vyprávět, jak to vlastně bylo.
Středa 28. 9 . 2016 aneb odlétáme, přilétáme, začínáme
Je před šestou ráno a zvoní budík. Vstávám, usínám a zase vstávám. Je tma, je zima a já musím vyrazit. Balíme naše malé batůžky a běžíme na nádraží. Dneska totiž letíme do Barcelony, ale letíme z Prahy, jelikož ve Strakonicích ne a ne postavit letiště. No a dneska je státní svátek takže busová doprava je velmi řídká a jediné čím lze jet je autobus krátce po šesté. Na nádraží potkáváme zbytek strakonické části výpravy plus jeden Sáček navíc. Nastupujeme, autobusák s námi ospale houpne a výlet začíná.
Z tmy se stává světlo a tak nikdo nespí a kecáme. Občas proběhne sáček plný dobrot, který paňmáma někde vlastnoručně koupila. V Praze po vysypání, pak svištíme do místa, kde se setkávají turisté s místními, přesněji k velkému Mcovi. Dáváme snídani a odpočíváme. Letadlo letí okolo druhé, času jest dost.
Dopoledne v hlavní metropoli trávíme různě. Někdo se vrhá na nákupy, někdo obdivuje krásu Prahy a loví přitom ty malé otravné cosi (pokémony), někdo jde za historií a poznáním do poštovního muzea. Na oběd se slézáme opět u žlutého M a pak na autobus a přesun na letiště. Výpravu doplňují přespolní, zde ale vlastně polní, tedy domácí. Zkouším je vyzpovídat, když míjíme různé památky o, co jde, ale vytrvale mlčí anebo si vymýšlí. Asi jim koupím prohlídku Prahy za denního světla.
Dorážíme na letiště, a jelikož Prdka zařídila, že už máme letenky, tak nemusíme stát žádnou frontu a hrajeme místní velké člověče, nezlob se. Vyhráváme nakonec všichni a je čas jít se odbavit. Napřed ukázat letenky a občanku, pak projít s batohem. Je to napínavé. Tu a tam někdo musí sundat boty nebo mikinu. Nás si ale ostraha nevšímá. No prostě slušní vodáci. :-)
Čekáme u odletové brány, až přijde náš čas. Ten nastává okolo druhé. Řadíme se a hurá na palubu. Málem bych zapomněl říct, že jsme se všichni až na výjimky dokázaly sjednotit v oblečení a zvolili naše vodácká trika – limetkový odstín. Usnadnilo to velmi orientaci při tlačenicích a pohybu v davu.
Jsme na palubě, vzlítá se a jsme ve vzduchu. Nesedíme po hromadě, takže každý vnímá atmosféru letu sám. Někdo s otevřenýma očima, jiný spí. Pan pilot na to šlápnul a před pátou už nás vítá slunná Barcelona. Pravá detektivka, ale teprve začíná. Najít bus…hmmm… tedy správný bus.
Skupina limetkových postaviček běhá vytrvale po letišti tam, sem a tam. Ptá se pánů, ptá se paní. A pak zase běhá tam, sem. Nakonec má ale příběh dobrý konec. Naskakujeme do přepravného prostředku a dostáváme se na terminál, odkud jezdí vlak do centra. Čeká nás tam i zarostlý mafián v klobouku, ano jistě Smajla.
Nacházíme vlak. Kupujeme jízdenku na deset jízd a šupitáme k turniketu. Zde zjišťujeme, že je nutné lístek desetkrát strčit do zařízení. Této činnosti se chopí Brm a stane se tak naším turniketem po celou dobu pobytu. Nasedáme do vlaku, ovane nás klimatizace a už se řítíme do města. Vystupujeme a běžíme na ubytování. Zde Prdka neb umí se nejlépe ohánět jazykem anglickým, jde domluvit podrobnosti s majitelem a já s Vořechem jdeme najít Lenču, Smajlovu nevěstu. Chudák trochu zapomněl v jaké to ulici asi je? Po shledání jim bereme tašky a hurá do nového domova.
Byt je velký a dá se v něm ztratit. Centrální místo se utvořilo v obýváku. Tady bude ráj pro porady a večerní potlachy, ale pozor nesmíme po desáté rušit. Celková poloha bytu je vybrána skvěle. Skoro u centra, takže se dá do půl hodiny dostat kamkoliv.
Pauza nám tvrdí, že moře je kousek. No, a protože voda vodáka přitahuje, první dobrodružství je vedeno směrem k moři. A tak jdeme noční Barcelonou. Jdeme, jdeme a jdeme. Ve vzduchu cítíme sůl, ale naše oči vidí jen beton, světla a místní rušnou dopravu. Jdeme dál. Míjíme zoo, na kterou nezbyl čas v plánu, a tak obdivujeme její klenuté hradby a lehkou voňavou atmosféru, jež pouští do okolí. Jdeme dál. Objevují se puchýře a hledá se ztracený dech. Po hodině, ale už slyšíme šplouchat vlny. Moře, moře je tady. Nasadíme plavky a již hopsáme do vln. Držíme se, ale při břehu. Zásada, nenamočit si vlasy bere brzy za své a všichni máme naše tuříny splihlé slanou vodou. Následuje společná fotka, sprcha a zpátky do města. Naše noční výprava ještě nekončí, jdeme se ještě pokochat krásou noční místní atrakce, což je Gaudího katedrála, ale o té až později. Ušlapaní, lehce slaní, ale veselí dorážíme na byt. Bereme útokem naše dvě koupelny, pak útokem kuchyň neb hlad je hlad a pak útokem spací zařízení. První den nám jistojistě skončil.
Čtvrtek 29. 9. 2016 aneb exkurz památkový, paellový a gaudiový
Ač naše ubytování je na rušné ulici. Auta zde sviští vlastně pořád. Tak ani jejich houstnoucí troubení mnohé z nás neprobudilo. Včerejší den nám dal zabrat. Přesto okolo deváté již snídáme a pak opouštíme základní tábor. Dneska nás čeká centrum a hlavní památky a krásy.
Nasazujeme lehké šlapací tempo a motáme se ranní Barcelonou. Slunko už pěkně hřeje, ale Španělé drží své zvyky a teprve zametají a připravují všechny své obchody k provozu. Prostě tady je jiný přístup. Není kam spěchat. :-D Na druhou stranu památky držet ranní siestu nemusí, a tak obcházíme nejznámější z nich. Bloumáme po hlavních uličkách a dobýváme historické centrum.
V jednom zákoutí naše mlsné jazyky objevují stánek se zmrzlinou. Neváháme a vytváříme zde frontu. Mezinárodně jazyka znalí jsme samozřejmě všichni, a tak ukazujeme zuřivě prsty na jednotlivé příchutě, poctivě kýveme hlavou a každý si odnáší to, na co měl chuť.
Svěží zmrzlina nám dává energii a chuť jít dál. Dostáváme se do přístavu a k moři a vidíme velkou sochu pana Kolumba. Toho pána co omylem objevil nový světadíl. Vedle něj jest námořní muzeum, které vzniklo ve starých loděnicích a vzpomíná na období, kdy odvážní hrdinové na dřevěných bárkách prozkoumávali neznámá místa. My je napodobujeme a jdeme prozkoumávat místní hlavní rušnou ulici zvanou La rambla. Množství malých stánků, obchůdků a dalšího nás volá, ale my odrážíme nápor komerčního větru a kocháme se architekturou a různými uličkami. Navíc díky tomu, že nejde zcela již o sezónu tak turistický ruch není tak velký. Dá se zde vcelku lehce jít.
Co nám trochu ruší příjemný pocit je hlad. Přece jen už je po dvanácté a naše žaludky by něco chtěly. Vedeme krátkou diskuzi a pak usedáme do jedné restaurace se zahrádkou. Dáváme stoly k sobě, klábosíme a pak čteme jídelní lístky. Většina z nás si dává místní specialitu Paellu. Jedná se vlastně o rýži na pánvi s masem a zeleninou, někdy i s mořskými plody. Po nějaké době číšník přináší velké pánve a v nich na nás čeká ono žluté, jak někdo poznamenal rizoto :-). Cpeme se k prasknutí, ale čas běží a musíme zase o kousek dál.
Od tří totiž máme rezervaci v největší historické pecce Barcelony a to v Sagradě de Familia. Jedná se vlastně o kostel, který navrhl sám architekt Gaudí. Jenže chyba lávky, jak se občas stane. Navrhnout, není postavit. Takže milý kostel/katedrála ještě není hotová. Těžko hledat, kdo za to může. Tvrdí se, že Gaudí často měnil své nápady. K tomu je třeba říct, že se nejedná o kdejaký kostel, takže i složitost, co se týká materiálu, ozdobných prvků a podobně je znát. No každopádně se jedná o největší turistický tahák a my u něho nemohli chybět. Vydali jsme se dokonce i dovnitř a tam část z nás dokonce vyjela výtahem i do věže. Odtud byl krásný výhled na katalánskou metropoli. Druhá část na nás počkala v kavárně, kde jsme je vyzvedli.
No a co s načatým dnem? No hurá na trh, juch. Místní je opravdu vyhlášený, jen byl trošku daleko, ale co naplat. Stánky přetékaly ovocem, zeleninou a dalšími věcmi všeho druhu. Opravdu to byl zážitek. Různé druhy oříšků, oliv, sýrů a dalšího. No a co si koupit? Co si dát? No nejlépe od každého trochu, od každého něco. Nejsem rybí fanoušek, takže část s mořskými potvůrkami jsem vynechal. Stejně jsme měli batůžek poměrně plný různých laskomin.
Ty pak večer utvořily hodnotnou večeři. Po jídle se, ale začala dostavovat únava, která postupně pohltila úplně všechny. Takže žádné dlouhé ponocování, ale alou na kutě. Den byl náročný a nožky dostaly pěknou porci kilometrů. Regenerovat, regenerovat to bylo heslo čtvrtečního večera.
Pátek 30. 9. 2016 aneb cesta k rybě
Únava nás pomalu přes noc opustila a už zde byla zase ranní snídaně. Nejvíce frčel toastový chlebík, kterého se protoastovalo toastovačem opravdu velmi velké množství. Namazaný nutelou, marmeládou nebo máslem. Měl úspěch prostě na všechny způsoby. Dnešní den jsem zvolili trošku pomalejší tempo, a taky se popovezli místním metrem.
Čekala nás další atrakce bez které by to v Barceloně nešlo, a to místní akvárium. Cestu k němu jsme vzali přes přístav, kde odpočívala pěkná řádka lodí. Každý z nás měl svého favorita, ať už malou jachtu nebo velký parník.
Akvárium je umístěno právě v přístavu a nabízí pěknou řádku rybiček. Můžete zde v akváriích sledovat všechny různé mořské tvory. K vidění jsou mořští koníci, sépie, medúzy, chobotnice, ale samo sebou i ryby. Od těch malých, které byste možná i přehlídli pouhým okem, až po ty větší, které působí majestátně.
Naše parta skákala od skla ke sklu a žasla, cože to všechno v té vodní slané mase může plavat. Vrcholem pak byl velký vodní tunel, kde se nacházeli nejnebezpečnější příšery, které známe, a to žraloci. Několik jejich druhů se tu jen tak prohánělo vodou a jako by nic. Pod tunelem je udělán jezdící pás a tak se na něm člověk posouvá přímo pod těmito predátory. Oni na Vás tak nějak koukají a ví, že vy víte, že budí hrůzu a mají rádi savce. Celé to docela dost působí, až na Vás trošku dopadne i obava a otázka. Co by stalo, kdyby to sklo prasklo?
No neprasklo a my pokračovali v prohlídce. V další části již byly rybky menší a pak také hit pro děti tučňáci. Skotačili, bavili se a mnozí z nás by je rádi vzali domů, jenže to nevyšlo. Přece jen příruční zavazadlo má jisté nevýhody.
Po prohlídce akvária nám vyhládlo a došlo k nápadu vyzkoušet v místním nákupním středisku podnik s názvem sněz, co můžeš. Šlo o to, že za fixní částku jste vstoupili dovnitř a pak jste mohli jíst a vlastně i pít jak hrdlo nebo spíš žaludek ráčil. Takže vodáci vzali tácy a pustily se do toho. Nejdříve lehký předkrm se zeleninou, pak teplé chody a na závěr báječná zmrzlina, kterou ale dokáží docenit jen opravdoví fajnšmekři. Myslím, že hlad se nám podařilo zahnat na několik hodin dopředu a byl čas jít plnit další plán, který zněl: směr pláž.
Ano šli jsme se koupat. Šli jsme skočit do vln. Zaplavat si a zadovádět. Báječné, výtečné a bomba. Nejdřív se našlo místo a založil tábor a pak se již rejdilo ve vlnách. Sice z počátku byly lehké obavy, že potkáme nějakého zatoulaného žraloka z akvária, případně další různé vodní nebezpečí, ale v partě je síla, a tak když se společně kope, tak si žralok ani chobotnice netroufne. Blblo se, stavěly se hrady a zasypávali lidičky. Čas neúprosně pádil a už na hodinkách cvakalo šest. Takže zabalit a na byt.
Tam rychlá koupačka a pak šup na krmení. Zde vznikly dvě skupiny. Jedna patřila k vyznavačům japonské kuchyně a šla směr Sushi. Druhá pak vyzkoušela taje vaření po mexicku. Za první skupinu mluvit úplně nelze, za druhou ano a vím, že ten večer jsem si vybral, ač vlastně mexické jídlo neznám určitě dobře. Rodinný podnik, milá obsluha, objednávání v anglicko-španělsko-mexickém dialektu a spousta zábavy. Na závěr jsme se naučili pít jeden z tradičních drinků.
S druhou půlkou jsem se pak sešli před bytem a vyrazili jsme na zpívající fontánu. Těšili jsme se na ní, neb to měl být další kulturní zážitek a skutečně byl. Jednalo se o nasvícenou fontánu, která pouštěla své trysky do rytmu hudebních melodií a k tomu všemu ještě světelně hrála do různých tónin. Jediná nevýhoda byla, že zde opravdu byl nekonečný dav lidí, kteří se tlačili tam a zpátky.
Po fontáně jsme spěchali na metro a svezli se s ním zpátky do základního tábora. Ač jsme tentokrát nenachodili tolik jako o den dříve, přesto jsme rádi zalezli do svých pokojů a dali nohám potřebný odpočinek.
Sobota 1. 10. 2016 aneb do parku tam, do parku zpátky
Ráno již proběhlo klasicky. Nejdřív vstávat, pak snídat a nakonec cvičit :-). Tento den nás čekala opět jedna z objednaných prohlídek. Jednalo se o tzv. Gaudího park. Ten se nacházel trošku dál od našeho ubytování, takže jsme potřebovali opět využít místní metro. Nevýhodou španělského metra jednoznačně je, že je v něm neskutečné dusno, ale jakmile přijede vlaková souprava tak v ní běží klimatizace, která příjemně chladí. Příjemně, ale jen na první moment, protože velmi často se stane, že Vám právě to způsobí bolest v krku a nachlazení. Ostatně se o tom přesvědčil i Pauza, který nám na jihu trošku ochořel. Naštěstí patří do čeledě kluků odolných, takže nějaká rýma nebo snad kašlík ho nemohly zničit a bez řečí se vydal na sobotní výpravu s námi.
Park se nachází na kopci, kam ale vedou jezdící schody. Jejich služby jsme využili. Prdka pak využila svých jazykových předností a zjistila, kde se do parku vchází a kdy do toho máme vběhnout. Podařilo se a tak dopoledne v řekněme nejrůznorodějším parku, kde jsem kdy byl, mohl začít. Různé lavičky, baráčky, sochy vše ve stylu slavného architekta. Kdo úplně není orientován, tak vysvětlím, že čekejte různé barvy, různé kachličky, různé nápady. Vše hravé, možná až moc, možná i trochu mimo mísu, ale svět umění to oceňuje a davy turistů rovněž.
Po procházce parkem nastal tradiční polední problém. Kam jíst? Co jíst? Zvítězila nenápadná cedulka, kterou objevil asi Koudy nebo Pauza. Tam stálo, že kousek mimo hlavní třídu je restaurace. Ano skutečně byla. Byl zde milý pán, který sice moc neuměl anglicky, ale byl to profesionál a dokázal improvizovat. Dodal nám vše potřebné i nepotřebné a stále se ptal, zda je všechno ok. Zajímavostí také je, že Španělé jsou zvyklí jíst spolu a ve velkém. U nás když přijde parta deseti lidí do restaurace tak spíš obsluhu otráví. Tady ať v malé nebo velké restauraci automaticky sami od sebe dávají stoly k sobě, přesouvají příbory, donášejí skleničky navíc. Prostě v tomhle se mi to zdálo jednoduše bomba :-). Výběr v menu bylo několik různých chodů. Na stole se tak objevilo jehněčí, vepřové, krevety, ale i chobotnice. Samozřejmě, že každá z pochutin kolovala, takže by se dalo říct, že šlo o takové malé španělské švédské stoly.
Posilněni obědem, nás čekalo poslední památečné odpoledne po památkách. Navštívili jsme olympijský stadion, muzeum kultury a místní pevnost s pěkným výhledem. Vedle olympijského stadionu nás zarazilo mnoho mladých lidí na zemi, v jakémsi hadu, stáli frontu. Pak nám to došlo. Na tričkách měli všichni Red hot chilli … . Jednalo se o frontu na koncert a za chvíli jsme i skupinu slyšeli. Neboť se nám podařilo slyšet přes plot i jejich zvukovku. No prostě zážitek velký, i když ne plánovaný :-D.
Bohužel čas byl opět proti nám, blížil se večer. Ještě jsme skočili nakoupit nějaké pochutiny na večeři a už se zase vše chýlilo ke spaní. Ještě před tím odvážní podnikli výpravu za zmrzlinou, ale pak už opravdu nastal čas úklidu a spánku. Úklidu myslím generálního, protože druhý den jsme jeli domů a byt se musel předat. Takže se vynesly koše, umylo nádobí, zametlo a vytřelo a vše uvedlo do původního stavu. Okolo druhé ráno pak šli ti nejvytrvalejší spát, aby ráno ve čtyři opět vyběhli na nohy, neboť odjížděl vlak.
Neděle 2. 10. 2016 aned odlet, odjezd šlus a konec
Ranní spoj na letiště jel ve vhodném termínu jenom jednou. Takže před pátou už naše pantofle ťapaly směr zastávka. Tam jsme pak sesedli a odpočívali a pozorovali různé skupiny vracející se z flámů. Po příjezdu vlaku jsme rychle naskákali a mnozí pomalu usnuli. Jeli jsme asi půl hodinky a už tu bylo letiště, pak hurá na náš terminál. Došlo ke klasickému odbavení a pak do letadla. Tam jsme si všichni posedali a nebudu daleko od pravdy, když dodám, že do deseti minut všichni spali. Náročných pět dní si vybralo svou daň.
Dopoledne jsme přistáli v Praze. Přesun na Anděla, odtud do Strakonic a po druhé hodině nás vítalo sychravé a deštivé strakonické nádraží. Mise Barcelona byla u konce. Bylo to pěkné, poučné a krátké. Kam, tedy, kam příště???
Na závěr by bylo dobré poděkovat hlavním organizátorům výletu. Což byla jednoznačně Prdka – letenky, ubytování a pak taky Vořech – platby. Bez nich by nebylo jak jet, kde spát a co vidět. Takže díky, díky, díky.
Sepsal španělský toreador Hromada lidí (to je přezdívka)