Zálesí O Mašinkách 25.11. - 27.11.2016
Zálesí 25.11. – 27.11. (O Mašinkách)
Nemožné se stalo skutkem a i do poměrně zapadlého koutu na hranici plzeňského a jihočeského kraje, jakým víska Zálesí skutečně je, dorazilo kromě EET i nutnost železničního spojení. Proto byly, povoláni dopravci ze všech koutů země, aby se ucházeli o možnost postavit zde svojí trať, přivést své železné oře a přepravovat jak zboží, tak osoby.
Pátek 25.11
Na tradičním shlukovacím místě krátce po čtvrté se nás sešlo okolo čtyřiceti kusů. Naskákali jsme do aut a vydali se prožít báječný víkend plný dobrodružství, her a soutěží. Bývalá škola na Zálesí nás přivítala vyhřátými místnostmi. Kdo neví, na Zálesí se topí po staru uhlím v kamnech. Pro něj se musí dolu do sklepení, kde ale nestraší. No a uhlí je třeba pak rovnoměrně sypat do všech kamen ve všech pokojích. Občas je to činnost lehce nudná a ne každého baví. My však sebou měli topiče všech topičů řečeného Pauza, který pravidelně obcházel jednotlivá kamínka a dával pozor, aby všechny žhnuly. Tu a tam sice teplota vyšplhala až k sauně, ale pořád lepší než drkotat zuby.
Vznikly nám čtyři družiny, které spolu hned začali soupeřit. Nejdříve si vyrobili svojí vlakovou soupravu a pak se naučili přepravovat balíky. To nebylo samozřejmě jen tak, neboť museli překonávat nástrahy semaforového systému, který ve škole vzniknul. Dostat se tak z Náchoda do Kolína mohlo trvat docela dlouhou dobu.
Každý drážní podnik potřebuje již zmíněné uhlí, a tak v následující noční hře se naši malí vodáci vydali do mlžných dolů, kde museli těžit tuto vzácnou surovinu. Problém jim dělala i hustá mlha, jenž znesnadňovala viditelnost a dávala celé hře opravdu pěknou atmosféru.
Hodina pokročila a nezbylo nic jiného než se chtě, nechtě odebrat na kutě a ulehnout. Přece jen i správní dráhaři občas spí, takže proto okolo půl jedenácté nastal ten správný čas.
Sobota 26.11
Twigy, náš kuchař, nás svévolně rozmazluje. Důkazem budiž i to, že k snídani podával párky v rohlíku. Tento americký pokrm dostal do těl našich vodáků potřebnou energie, kterou zužitkovali v dopoledním programu.
Nejdřív se hrála koulová hra, kdy každý musel hlídat své území před zákeřnými papírovými koulemi a zároveň se snažit, co nejvíce kulatých dárků rozdat ostatním. Hrálo se na místním hřišti a skloněné stráni, což způsobovalo tu a tam nějaký ten karambol, ale všichni ve zdraví a s nadšením přežili. Následovala hra podle mapy, přesněji podle mapy Zálesí, kdy týmy hledaly potřebná stanoviště a na nich plnily různé úkoly. Ať už se týkaly paměti, znalosti morseovky nebo orientace v jízdních řádech.
K obědu na nás čekalo kuře s rýží a pak už potřebný odpolední klid. Ten však brzy přerušila další hra, kdy nás čekal závod mašinek. Každý tým vytvořil řádný stroj a vyběhl na trasu, kde kromě času musel ještě plnit různé pokyny jako navádění po slepu nebo azimutový běh. V závěru pak přišel výstup na horu Kústrý, kde máme uloženu tajnou lahev se vzkazem, který každý rok doplňujeme. Máme jich tam již opravdu povícero – okolo 10 kusů a nejstarší záznam se datuje do roku 1998.
Nevýhodou zimy je brzká tma a ta nás před pátou taky zastihla. Nezbývalo než vyrazit zpět do školy. Tam jsme se pak vydali na divoký západ při rychlé instruktáži karetní hry Bang a pak vyzkoušeli tvořivost našich členů. Jejich úkolem totiž bylo udělat model a návrh nádraží. Myslím, že všechno zvládli až nad očekávání zdárně a pěkně.
Odměnou pak bylo promítání filmu z tábora, kdy jsme se zase na chvilku přenesli do táborových chvil, zavzpomínali na léto a nasáli nezapomenutelnou atmosféru Kadova. Čas ale zase pokročil, a tak opět do spacáků a spát.
Neděle 27.11
Mlhavý, mrholící den nás přivítal okolo osmé hodiny ráno. K snídani se podával perník s krémem a pak už zase proběhlo pár her. První z nich byla trošku pro zajímavost, kdy se promítali staré fotky, a úkolem hráčů byla identifikace osob. Až s podivem nedošlo k poznání mnoha lidí.
S malou odbočkou jsem zapomněl zmínit, že úkolem letošního Zálesí bylo stavět koleje za vydělané peníze a spojovat tak města na speciální mapě, kde většina měst nesla jméno po nějakém vedoucím, velmi často, ale skrytě. Rozluštění těchto jmen přinesla další nedělní hra.
Trochu se vyčasilo. Tudíž se mohlo ještě na poslední hru ven. Hráli jsme klasickou drážní hru vláčky. Jde o to, že někdo má roli mašinky a vozí vagonky, jiní mají roli těch vagonků a mohou být buď osobní, nebo nákladní. V této hře se vydělávají peníze a je sice trochu složitá, ale docela pěkná a akční. Naši členové jí pojali docela divoce a hravě a tak jsme si chvilku mohli připadat jak na významném železničním uzlu. Přepravovali se lentilky a kakao, osoby z místa A do místa B a vše běželo až do oběda. Podávalo se mexické maso a po něm už se servíroval úklid, což je nejméně oblíbená činnost, přesto se ale udělat musí. Takže zamést, vytřít, vycídit vše jak se má a hurá domů.
Kolem půl třetí nás auta vrátila na místo výjezdu a my se rozešli domů. Zase to nějak rychle uteklo, zase to bylo prima a zase se těšíme, až se na Zálesí podíváme za rok.
Sepsal drážní průvodčí Hromada lidí (to je přezdívka)
Pár plusek a mínusek
Pluska
vynikající jídelníček
topič Pauza
nadšení pro hry
Mínuska
hlašení a odhlašování na akci
mlhavé a mrholící počasí