Čundr instruktoři 3-4.6.2017

Čundr instruktorský  3.-4.6. - Horní Vltavice – Strážný – Lenora

Nápadům vyrazit do přírody se jednoznačně nebráníme. Nápadům trochu tmelit partu už vůbec ne. Nápadům poznat o něco více Šumavu, když jí máme ze Strakonic opravdu kousek, rovněž nestojí nic v cestě. Dohromady tyto důvody dávají proč, že jsme daly batohy na záda a jeli poznat zase o kousek více.

Trasu naplánoval Koudy. Zvolil decentnější cestu s pár výstupy, ale zase o poměrně krátké kilometráži. Jeli jsme až v sobotu ráno, abychom se po zkušenost z předchozího čundru v klidu sešli a nehledali se půl dne :).

Došlo ke koupení jízdenek a pak již hurá do vlaku. Paní průvodčí se nás snažila znejistit, že prý tam kam chceme, nic není, nic tam ani nebude a že tam lišky dávají dobrou noc. My jsme ale trvali na svém, a tak okolo jedenácté naše oči spatřily malou dřevěnou zastávku v Horní Vltavici. Chvilku jsme na ní rozpačitě koukali, ale pak jsme se rozešli po modré a vandr začal.

Nejdřív tedy hurá do Vltavice, tam naše žaludky potěšila klobása a posíleni jsme pak pokračovali dál. Mezi přistání nám byl bývalý hrad Kunžvart. Z jeho základů už mnoho nezbylo, ale aspoň základy poměrně velké věže zde jsou.  Kromě toho navíc je zde krásná vyhlídka do krajiny na rituálních kamenech. Na nich údajně probíhaly keltské rituály. My na nich provedli svačinu a kochali se krajinou. Počasí nám přálo a přes občasný obláček bylo jasno.

Sestoupili jsme z Kunžvartu přes sjezdovku do Strážného. Zde jsme hledali nějaké stravovací zařízení kvůli večeři. Podařilo se nám naleznout útulnou hospůdku s venkovním posezením.

Poseděli jsme, a když ubylo horko tak se vydali na nouzové nocoviště. To ve Strážném je trochu do kopce. Poprvé se nám stalo, že jsme tam potkali další lidi. Dá se říct, že vlastně i docela dost lidí. Koudy nám sestrojil přístřešek, a jelikož pomalu přicházelo šero, po krátké debatě následoval přesun do spacáků.

Spánek nás vydatně posílil a myslím, že dlouho se tak dobře nikdo nevyspal. Jelikož ale hlásili bouřky okolo jedenácté rozhodli jsme se, že půjdeme co nejrychleji směr Lenora. Zabalili jsme tedy, poté posnídali výtečnou snídani ze zásob od Vořech v podobě baget a paštiky, které krásně vycházely v poměru k sobě, kdyby Punťa neujídal pouze suché pečivo neb on přece paštiku jíst nebude :-D.

No a pak už hurá pod černými mraky do Lenory. Čekali jsme, jestli něco přijde. Občas sice káplo, ale nejednalo se o  nic zásadního. Naše tempo bylo opravdu rychlé a po pár přestávkách už jsme viděli v dálce Lenoru. Ještě jsem prosadil, abychom došli na dřevěný most (Rechle), který je pro Lenoru typický. Následně už pak zbylo času jen na oběd a už tu byl motoráček na cestu zpět.

Kapat následně začalo o trošku více, takže jsme byli rádi, že sedíme ve vyhřátém vagonu. Většina z nás po cestě zpátky zvládla ještě dřímnout.

Dle mého krásně odpočatí jsme dorazili domů, do civilizace, do míst, kde potkáte více než jednoho člověka za den. Docela šok :-), ale zvyknete si :-). Vandřík skončil a uvidíme, kam nás boty toulavé zavedou příště.

Sepsal zastánce klasické krosny na záda Hromada lidí (to je přezdívka)